Princezna se žlutou hvězdou na kabátě

Provinění - žid

Probudily mě jemné sluneční paprsky prodírající se skrz záclonu. Pomalu jsem se vyhrabávala z postele. Doma nikdo nebyl, já na vysokou nemůžu, sourozence nemám a táta s mamkou našli nějakou práci ve skladu.
Navlékla jsem si svůj kabát s tou žlutou hvězdou, naší značkou. Vyšla jsem ven a zamířila přes naše městečko na louku se starou jabloní a polorozpadlým opuštěným domkem, kam jsem vždy chodila když mi bylo smutno.

Procházela jsem naším městečkem. Dívala jsem se do země... měla jsem dobrou náladu a nechtěla jsem aby mi jí pohledy na mou hvězdu zkazily. Šla jsem a šla..."Au!" Vykřikla jsem, když jsem vrazila do nějakého chlapce. "Promiň, nekoukal jsem na..." jeho pohled sjel na mou hvězdu "... čum na cestu ty špíno židovská, seš blbá a nebo slepá?" Ignorovala jsem ho a šla dál... byla jsem zvyklá. Nevím co jsme jim my židé udělali... prostě jsme žili a byli židy... to byla naše vina. Spoustu přátel a známých již dostali dopis, nevím co v tom dopise bylo, ale už jsme nikoho kdo dostal dopis nikdy neviděli. Maminka se vždy bála každé pošty, abychom dopis nedostali také.

Protože byl podzim, jablka na stromě byla tak akorát červená. Pár jsem si jich utrhla, abych měla také nějaká na doma. Nebyli jsme na tom s jídlem a financemi úplně nejlíp. Vešla jsem do polorozbořeného domku. "Levan? Jsi tu?" Nic. "Levan?" "STOP! Ich verhaften Sie!" zařval za mnou někdo. Pomalu jsem se otočila... "Levan..." vydechla jsem "z tohodle si nedělej srandu, víš jak si mě vyděsila?" "Měla jsi vidět svuj výraz" smála se Levan "Seš blbá" smála jsem se taky. Levan je jako moje sestra, znám jí odjakživa. Je také židovka a tajně se scházíme v tomhle domečku. "Jak se vůbec máš?" zeptala se. "Až na to že sem před chvilkou málem prodělala infarkt celkem v pohodě. Co ty?" "No... já se mám dobře, ale v naší bytovce už dvě rodiny odvedlo gestapo. A pamatuješ si ještě Tondu z měšťanky?" "Jasně že jo! Jak bych mohla zapomenout na naše koulovačky s Tondou..." při té vzpomínce jsem se usmála. "Dostal dopis..." řekla smutně Levana "Dopis jako... TEN dopis?" "Ano... nevim jestli bude živej nebo mrtvej, ale rozhodně už se nepotkáme." prohodila smutně. "Levano?" "Ylo?" "Co když mně, nebo nedej bože tobě přijde dopis?" "Neboj se... nestane se to" utěšovala mě "a i kdyby... sousedka povídala, že prý se od sestřenice dozvěděla, že kamarád jejího bratra zjistil... no, to je fuk - prostě Anglie zabránila Němcům v postupu, možná se přeci jenom blýská na lepší časy..." "Kéž bys měla pravdu Levano, ty žluté hvězdy mě zničí" "Až válka skončí tak jí společně spálíme!" "Jo! Platí!" zajásala jsem. Chvíli jsme si ještě povídaly a pak už jsme se pomalu vydaly k domovům.

"Mami, tati, jsem domáá!" zakřičela jsem ve dveřích. Sundala jsem kabát, zula boty a vydala se do obýváku. "Mami? Tati?" nakoukla jsem do obýváku. To co jsem viděla mi vyrazilo dech. Maminka brečela a tatínek jí držel v náručí a brečel s ní. Nikdy jsem tátu neviděla brečet. "Co se stalo?" vydechla jsem. Odpověď jsem ale vzápětí spatřila... na stole byl rozložený dopis. TEN dopis.

_____________________________________

Líbil se vám první díl? 😇 Je to moje první práce, takže komentář se slušnou kritikou a radami je vždy vítán. Díky za pozornost, těšte se na další kapitolku a přeju hezkej den 😇