Princezna se žlutou hvězdou na kabátě

Žid prý nemá právo žít

162587... 162587... 162587... sakra!! Proč já? Co jsem provedla? Už třetí den tady kopu nějakou jámu která ani nevím k čemu slouží... naženou nás sem jako psy. I oni tu mají vyšší postavení než já, Levan nebo maminka. Tatínka jsem od rozřazování neviděla. Snad žije. Každý kdo se fláká dostane obuškem. Jako pes. Smradlavý židovský pes bez práva na život. Už ani s Levan si tolik nepovídám. Brzy ráno se vzbudíme a večer vyčerpány usneme. Esesáci nám nenechají chvilku na mluvení. Každý den je stejný. Nežijeme. Přežíváme.

Jdu po louce. Ptáci zpívají, louka kvete, slunce se směje na všechny okolo. Běžím mezi všemi kvítky a vedle mě velký bílý huňatý pes. Sladký vánek si pohrává s mými vlasy. Běžím dál a dál... dýchám tu volnost a louka je čím dál širší. Zastavím se u jezírka průzračného jako sklo... nevím kde jsem ale je mi tu krásně. Už si sundavám šaty a chci se v jezírku vykoupat.
V tom jezero vzplane. Všude je oheň. Musím utéct. Pryč. Daleko. Běžím a oheň neustupuje. Ba naopak. V ohních se promítají hákové kříže. Otočím se a tam jakýsi muž od SS drží Levan pod krkem. "Ne!" Muž se jen ošklivě ušklíbne. "Levan ne... prosím..."
PRÁSK!

S trhnutím se posadím a nechám slzám volný průtok. Divím se že to neprobudilo tu ženu spící vedle mě. Všichni spí... čemu se také divím uprostřed noci. Byla to jen noční můra. Ošklivá noční můra. Skoro takova jako tenhle tábor. Pff...

Zase rozřazují. Nevím jestli je lepší být ve skupině práce schopných a nebo jdoucích na smrt... dalo by se to brát jako vysvobození. Ale maminka nám s Levan opakuje že si máme zachovat hrdost až do konce. Jako Levan. Můj sen jako by byla předtucha. Zařadili ji do té vysvobozující skupiny, ale ona nedala svou kůži lacino. Zatímco se všichni svlékli do sprch, vytrhla dozorci pistoli a zastřelila ho. Když se na ní vrhli další dva, udělala to samé. Potom otočila pistoli ke spánku a zvolala: "Židé si zachovají hrdost až do konce" a pak přišla jen rána. Já přišla o svou nejlepší přítelkyni a o část svého já... ale jen její slova jsou to, kvůli čemu chci přežít v tomto táboře. Protože Levan nezemřela jen tak pro radost Hitlera. Protože ona i já máme svou hrdost.

______________________________________

Takova kratší kapitolka pro navrácení zpět. Jakékoliv rady a tipy příjmám v komentářích 😇