Princezna se žlutou hvězdou na kabátě

Pozvánka do pekla

Ne... to není možné... dopis ne... jak... proč... kam pojedeme... proč tam pojedeme... přežijeme? To vše mi běží hlavou zatímco hystericky brečím a ležím na podlaze. "Ne!" řvu "NE!!" "Prosím..." "PROSÍM" křičím a doufám, že je to jenom sen. Že se probudím. Prosím. Musím se probudit. "Vstávej!" okřikla jsem se "Sakra Ylo vstávej!!" Tyhle slova jsem zařvala z plných plic a dál hystericky brečela. To už ke mně přiběhla maminka s tátou a vsichni jsme se objali a brečeli spolu. "Mam vás ráda" vzlykala jsem. Bůh ví jestli to není definitivní sbohem.

O dva dny později

Stojím tady... na nádraží. Je tu spousta židů. Kam pojedeme? Proč tolik židů? Přežijeme? Vrátíme se? To všechno mi běželo hlavou zatímco nás nějací chlapci v uniformách naháněli k vlaku. "Schnell! Schnell zum Trainer! Ihr Jude Hunde!" řvali na nás v jednom kuse. Nahnali nás do vlaku, kde jsme byli namačkaní doopravdy jako ti židovští psi jak nás s oblibou nazývali. Našla jsem si s maminkou trochu místa v rohu, tatínka oddělili. "Jau dávej pozor!" křikla sem na někoho, kdo mi šlápl na nohu. "Ylo?!" "Levano?!" "Bože..." "Ne..." Vrhly jsme se k sobě, objaly se a brečely. "Co tu děláš?" "Přišel dopis" "Mně taky" "Víš kam jedeme?" "Ne... nikdo to neví" hlesla jsem. Jsem ráda že jí vidím... ale radši bych jí viděla za jiných okolností.

Jeli jsme dlouho... neměli jsme ponětí jak dlouho, ale dlouho. Možná i několik dní. Vlak se s trhnutím zastavil. Začali na nás něco křičet německy, z chování ostatních jsme s Levanou pochopily, že máme nastoupit do řady.

Oddělily nás od mužů a ptali se: Jméno, věk, zdraví, těhotenství ano/ne. Všem ženám nad 45 let řekli: "Bitte nach links" (Prosím doleva) To samé i těhotným ženám, nebo ženám s jakoukoliv chorobou. Nevím co s nimi bude dál, ale nás hnaly dovnitř toho tábora či co to bylo. Naše kufry jsme odložily na hromadu, svlékly se a pokračovaly do sprch. "Ylo?" "No?" "Víš, slyšela jsem, že tady ze sprch teče místo vody plyn..." "Děláš si srandu?" "Nepoustěj to." S určitou nejistotou jsem tu sprchu přeci jenom pustila. Nahlas jsem vydechla úlevou když vytekla voda. Bylo nás tam hrozně moc a ještě ke všemu na nás úlysně sledovali ti dozorci. Úchylové. Pokračovaly jsme dál, kde nám oblékli nějaký stejnokroj co vypadal jako vězeňský. A pak... Šli nám oholit vlasy. Moje krásné vlasy, moje chlouba má jít pryč? Plakala jsem s každým spadlým vlasem víc a víc. Když už jsem byla i s Levanou oholená a oblečená v tom vězeňském něčem, vytetovali nám čísla. Naše nová jména. Od teď nejsem Yla. Od teď nemám své jméno. Od teď jsem 162587.

_____________________________________

Další kapitolka na světě, doufám že se líbila 😇 každá hvězdička, rada nebo komentář potěší 😇