Our Last Night [cz]

"No tak. Netvař se tak."

"Jak? Jak se tvářím?" 

"Začneš zpívat... vím to."

"Nevíš, přísahám, že nezačnu. Vydržím to."

"Znám tě, přijde refrén a nevydržíš," šeptám, abych to slyšel. Čtyři slova vyřvaný do toho našeho hroznýho vzduchoprázdna. Dva údery do bubnů, do kterých se vejdou čtyři údery srdce a ten záběr z videoklipu, zelený vlasy letící rychleji než světlo a malej koloušek na krku kytaristy. Kouká velikýma, prázdnýma očima dozadu a naprosto zabíjí otázku A myslíš si snad, že mám oči i na zádech? Protože... jo, náš šílenej kámoš Bruce Nevímjakdál oči na zádech fakt má. 

"Pořád bys ho za mě vyměnila?" ptám se myslím na ty dva zlomený růžky a její oči, když zkoumají dopad světla a myslí na fotku, která by určitě jednou mohla vzniknout. Ví o čem mluvím, což spoustu věcí usnadňuje a zároveň přináší spoustu komplikací.

"Víš, že ne. Nikdy," usmívá se. Usměju se taky, aby věděla, že to chápu. Chápal bych, kdyby kopala nohama a křičela, že kdykoliv, protože by to určitě byla rozumná výměna... I když leda tak v pohádce s lehce hororovým nádechem. Docela bych tam zapadal. Asi. 

"Tohle je ta část, koloušku?" 

"Provokuješ mě - to není fér. Myslím, že když s Mattem neudržím vokály, celej koncert se zvrhne v něco příšernýho," mračí se. Příchází ta část, které nemám šanci rozumět, ty věty plný nenávisti, která ve mně nikdy nebyla a asi ani nebude. Vidím Matta přes každej tón, jak plive slova, dáví se tím vším pod sebou, vroucím kotlem a naprostou extází... ani tu vlastně moc nechápu.

A ona zpívá. Nejdřív vlastně jen zavře oči a trochu se rozvlní, položí mi hlavu na rameno a její rty krouží ty slova úplně jinak než Matt. Dívám se. Ona to ví, protože se vždycky dívám. Je tak nějak jemná a něžná a mění tu bolest v něco hrozně hezkýho. Něco s čím by se jeden byl i schopnej vyrovnat, přenést se přes to i přes spoustu mnohem reálnějších a bolestivějších věcí.

Potom refrén skončí a přijde něco, co má asi být mezihra. Myslím na to, jak hroznou hudbu oba posloucháme, protože Matt je vážně amatér, Bruce právě rozmlátil další kytaru a ten třetí trouba buší do bubnů a pohazuje zelenýma vlasama jakoby měl na hlavě pavouka a strašně se ho snažil setřást. 

"Zpíváš fakt příšerně," usměju se jemně. Otevře jedno oko a rozmrkává tmu. Sluší jí to včetně té zlosti, kterou se tak snaží předstírat. Vrhá se na mě a chce se prát, buší do mě rukama a vrčí dokud to nevydržím a nezačnu se smát. Kroutí se mi v náručí a prská, aby zakryla, že se taky směje a určitě plánuje, jak se mi pomstí. A stejně jako já ví, že na to má divně málo času.

"Fakt mě štveš, přísahám." Kouká mi do očí, když to říká. Vlastně to znamená něco úplně jinýho a je mi z toho smutno. Už dlouho jsem se nepral...

"Zasloužila by sis písničku, koloušku."

"Můžeš napsat Mattovi. Když mu pošleš moji fotku, určitě se přetrhne nadšením."

"Nemyslím písničku od Matta. Myslím opravdovou... takovou tu co má začátek a konec a někde mezi tím dokonce i prostředek. A taky se v ní trochu zpívá a chvilku jenom křičí a potom, až skončí, tak si ji lidi pouští znovu, protože - však víš - byla prostě skvělá."

Strašně široce se usměje, takže to vypadá jako tržná rána. Asi jsem to řekl špatně, protože možnost že písnička od téhle mizerné tříčlenné bandy by jí ještě pořád způsobila větší infarkt, než písniška od Beatles. Ani kdyby to pro ni napsal sám Billie Joe Armstrong, asi by nebyla tak docela spokojená.

"Měl bys jít."

"Asi to nebylo úplně ono, co?" odkašlu si. 

"Budeš mi chybět, jasný?" vydechne a hraje další písnička. Matt mi moc nepomáhá, hraje na kytaru, čímž tomu přece jen dává trochu vyšší úroveň, drnká a do toho nasazuje překvapivě jemnej hlas. Trochu se z toho lámu.

"Ty mě taky koloušku."

A pak... vlastně nevím, jak se takový věci dějou, ale objímám ji. Objímám ji jako medvěd a trochu se bojím, že jí podrápu záda. Poprvé mi to dává smysl, i když je to úplně zmatený a možná je to přesně ta chvíle, kdy by mělo význam ji políbit. A možná bych to všechno mohl ještě změnit.

"Řeknu ti tajemství, chceš?" nevydržím to a ona se kroutí, protože je zvědavá a tohle nezná o nic víc než já. Prohlíží si mě a hlavou se jí honí, jestli jsem se zbláznil, nebo už mi prostě jenom vlezla na mozek. Asi má pravdu v obojím, protože se necítím v pohodě a chtěl bych Mattovi rozbít hubu za to, že zrovna tohle se mu vážně povedlo. Jakto, že zrovna tahle písnička má začátek i konec? A uprostřed se křičí, ale nerve to uši... A nejsou v ní žádný zelený vlasy, ani spousta tetování a ani jedna cigareta. Zůstávám z toho pořád ještě trochu vedle a uvnitř se třesu, protože ty slova výjmečně úplně chápu. 

"Myslím, že Matt je do tebe blázen, koloušku."