Our Last Night [cz]

[01]

Ta část, ve který se se mnou ještě snaží mluvit a udržet to mezi náma takový, jaký to bylo ještě před měsícem, mi nějak splyne v jedno. Odpovídám, ale nevím jistě co. Nepamatuju si, co mi říkala o tom, jak dobrý to bude a že věří, že budem v pohodě. Neříkám jí, že si nejsem tak docela jistej, jestli umím být v pohodě, když je pryč a že většina důvodů, který mi vyjmenovala k našemu rozchodu, mi vůbec nedává smysl. 

"Měj se fajn, jo?" říká mezi dveřmi a já se probouzím. Ještě jednou ji obejmu a pohadím neviditelnýho kolouška na jejím krku. Cítím, jak se zachvěje a trochu ztuhne, jakoby cítila ten stejnej mráz, kterej neprostupuje zvenčí, ale zevnitř. Potom se odtáhne a dá mi velkej, statečnej úsměv.

"Budu ti posílat všechny Mattovi plákáty," ušklíbnu se kysele. 

"To by je nejdřív museli někam dávat," odpoví ještě kyseleji. A pak na sebe koukáme a ona zamává, jakobych od ní stál tak daleko, že by vlastně vůbec nemělo význam něco říkat, protože bych ji stejně nemohl slyšet. Taky zamávám a pak se ty dveře zabouchnou a já jsem sám, opuštěnej a venku sněží. Je to dost možná ta nejlepší chvíle pro zírání do tmy a přehrávání posledních dvou let, ale nemám sílu dělat, že si to pamatuju úplně všechno. 

Jdu domů a počítám kroky, abych nemyslel na ni a na sluchátka, který jsem nechal ležet doma na botníku. Končím u šedesáti osmi, protože nemám sílu se potom úsmívat jako idiot, přecházím přes silnici a koukám lidem do oken. Všechno vypadá normálně, obvykle, živě. 

Svět se nezbláznil... to já. 

Vzpomínky jsou k vzteku. Vrací se i s tím vším, co se snažím pohřbívat. S jejím hlasem, s těma modrýma očima, s dotekema a úsměvama a s hudbou. A já si najednou nejsem tak jistej, že to tak moc nechci. Protože i tak vzdálený, je to pořád opravdový, skutečný a moje. 

"Alli? Hvězdičko? Slyšíš mě?" řvu do telefonu a lidi na ulicích se za mnou otáčí. Na druhé straně je dlouhou dobu ticho a přestává mi tepat ve spáncích. 

"Co se děje? Hoří?" 

"Jo, celej svět. A pro nás."

"Já na to nemám náladu, Eme. Můžeš chvíli mluvit vážně?"

"Matt je tady. Od středy za dva měsíce," vyhrknu a pak se svět bortí pod tím, jak lapá po dechu a je šťastná. Úplně a hřejivě a šíleně a taky díky mě. Šťastná. Nic víc. 

Už zbývá jen týden. A já jsem tady a ona je tam. A všechno je jinak, než to mělo být, všechno je zlomený. 

"Pamatuju si to všechno, Alli. Věř mi, pamatuju si to. A nikdy to nezapomenu, prosím, na chvilku mi zkus uvěřit."

"Po tom všem? Já... já už nemůžu. Už prostě nemůžu dělat, že to funguje. Ty nejsi pro mě."

"Tak pro koho? Pro koho teda jsem, když ne pro tebe?"

A ta otázka... je to to poslední co ještě zbývá. Pro koho jsem, když nejsem pro ni? Pro koho je ona, když není pro mě? 

Doma je zima a úplná tma. Máma musela zase někam pracovně odjet, nebo možná jela za tátou. Už se nestíhám zlobit, že tohle dělá. A že to dělá nám všem. Chci, aby ještě chvíli zůstala šťastná. Chci, aby všechno zůstalo jak to je. Čas by se nemusel tak často vracet, ale pro jednou by mohl...

"Emersone Spencere Leithe!" říká její hlas vyčítavě ze záznamníku. Je jedinej člověk na světě, co si pamatuje celý moje jméno nazpaměť. "Málem bych sakra zapomněla, že už ti je osmnáct. Ale stejně - koukej si ohřát večeři a po večerníčku spát. Mám tě ráda. Už teď mi chybíš."

"Jo, to ty mě taky."

# Původně jsem v tomhle příběhu nechtěla pokračovat, ale je to takové lehčí na psaní a většinou se u toho dobře odreaguju. Pokud by vás zajímalo pokračování, napište komentář, jinak to asi nechám bez pokračování, nebo něco napíšu zase až budu potřebovat vypnout :)

Enjoy it, Lullaby007