Láska na první roli

Kapitola IV

Naruto - tučně
Itachi - normálně

Šel jsem něco připravit k obědu, alias co kolej dá.
Naruto tam asi za pět minut přišel pořád jen v kalhotech.
„Itachi-s... Itachi, nevíš kde mam oblečení?" ptal se mě a mimo to přišel ještě blíž, aby se kouknul co dělám.

„Hodil jsem ti to do pračky. Když jsem tě táhl domů, párkrát jsem si tě odložil... Zatím ti půjčím nějaký svoje věci jestli nevadí." usmál jsem se na něj, umyl si ruce a šel jsem mu pro něco.

„Pojď sem prcku!"
Hodil jsem po něm nějaký starší oblečení, lépe řečeno to co prostě už na mě bylo malý. Poslal jsem ho ještě pod sprchu a šel jsem něco teda dovařit.
Nakonec jsem teda vykuchtil špagety. Neoriginální, ale jedlý. Připravil jsem stůl a šel jsem zkontrolovat Naruta jestli se neutopil.
V polovině cesty jsem ho potkal. Vypadal k nakousnutí. Upnutý bílý triko mu zvýrazňovalo svaly na hrudi a břiše. K tomu volný tepláky a rozcuchaný vlasy.

„Wow... Teda sluší ti to. Něco jsem uvařil dáš si?"

Ten jeho pohled... to, jak si mě prohlíží. Tak nějak se bojím, jestli mu přidám dost přitažlivý. Kdyby jen věděl na co myslím... Co by vlastně udělal? Radši to nebudu zjišťovat.

,,Jestli ti to nevadí," pokrčím rameny a usměju se.

,,Jinak bych ti to přece nenabízel."

,,No tak dobře. Děkuji mockrát."

Itachi mě dovede do kuchyně a položí přede mne špagety. Ty mám rád. Pro sebe se zazubím.

,,Co se tak tlemíš?" Ptá se pobaveně.

,,Zbožňuju špagety" Hned po ramenu snad nejvíc ze všech jídel.

,,Tak to jsem rád, že jsem se trefil." Usměje se a mně se srdce rozbuší rychleji. Rychle sklopím pohled, aby si ničeho nevšiml.

,,Dobrou chuť" Přání mu oplatím a pustím se do jídla. Je vážně dobré.

,,Vaříš často?"

,,Ani ne. Proč? To je to tak příšerný?" Vypadá zklamaně, tak rychle řeknu: ,,Ne! To ne. Právě naopak. Je to úžasné."

,,Vážně? Tak to jsem rád... Ty taky umíš vařit?"

,,No, doteď jsem žil s rodiči a vařil jen párkrát, tak si nejsem jistý." Pokrčím nervózně rameny.

,,Chceš si to zkusit?" Nabídne mi.

,,Ne, to je dobrý" zakecávám rychle.

,,Nemáš na výběr, chlapče. Do školy se ti stejně nechce, že?"

,,To máš sice pravdu, ale fakt není nutný mě učit..."

,,Není. A taky není nutný, abys odmítal."

On si nedá pokoj...

,,Tak dobře," povzdychnu si.

Vzal si zástěru a odstrčil mě.
„Chceš nějak pomoct?" ptal jsem se ho.
„Ne to je v pohodě, já si poradím."

Šel jsem si teda pro skicák, abych se nějak zabavil. Při kreslení jsem si pustil hudbu.

O nějakou chvilku později se ke mě donesla překrásná vůně. Nemám tušení co to je, ale chci to. Šel jsem do kuchyně kde prcek dodělával domácí pizzu.
„To si děláš srandu? A pak že neumíš vařit!"
Snad nikdy jsem nebyl takhle překvapenej. Sedl jsem si ke stolu a pozoroval jsem ho, jak dodělává poslední úpravy a pak ji položil přede mě.