Nikdy jsem se necítila jako obyčejná dívka. Naučila jsem se číst knihy dříve než jsem dorostla metr a co víc, bavilo mě to. Od malička jsem milovala dozvídat se nové a další nové, příliš zajímavé věci. A proto u mě bylo zvykem číst si úplně celý den. Ve škole mě nazývali šprtkou, v lepším případě knihomolkou, což se mi více líbilo, protože ta "fantastická" přezdívka souvisela se slovem kniha. Neměla jsem nic proti svým spolužákům a spolužačkám, ale když došlo na posmívání kvůli mým velkým předním zubům, byla jsem připravená se bránit. Nic mi nebránilo se po někom ohnat, ale jednoho prostého jarního dne jsem to se svou obranou přehnala. Byla zrovna přestávka před hodinou matematiky. Drew Gold, školní král si to k mojí lavici tenkrát nakráčel. "Hej Grangerová, naval mi kružítko." Promluvil ke mě svým arogantním hlasem. "Neslyšíš?! Naval mi své kružítko, ty zubatá ušprtaná veverko!" Zvýšil na mě hlas. Najednou se ve mě nahromadil vztek, ani nevím jak. Už mě nabavilo nechávat si od ostatních nadávat, kvůli něčemu, za co nemohu. Pomyslela jsem na to, že Drew má moje kružítko zapíchnuté v čele. Ozvalo se zděšené zalapání po dechu od ostatních spolužáků. Podívala jsem se před sebe, kde ještě před chvilkou stál Drew. Naklonila jsem se před lavici a spatřila Drewa Golda ležet na zemi s kružítkem zapíchnutým v čele a pramínkem červené kapaliny, přesně tak, jak jsem to viděla ve svých představách. Ten den jsem poprvé v životě skončila v ředitelském křesle. Moje kružítko bez mojí pomoci propíchlo Drewovi lebku, tak že musel do nemocnice. Víc nepochopitelné pro mě však zůstalo to, že druhý den ve středu bylo vše v normálu. Drew byl dokonce ve škole, jen s obvazem na čele a vysvětlením, že na něj v noci spadnul obraz. Od toho dne se mi začaly dít zvláštní věci. Nejčastěji se mi stávalo, že na všechno co jsem pomyslela a aspoň to trochu chtěla, se objevilo přede mnou. Nastalo léto a prázdiny a moje podivné drobnosti se ještě zhoršovaly. Nejtěžší pro mě bylo vysvětlit mé matce, jak je možné, že se jednoho krásného dne probudila s hlavou obarvenou na modro. Moje podivné drobnosti však měly i pár výhod. Dokázala jsem vzlétnou ze země i přinutit vzlétnout předměty kolem sebe. Vždycky jsem si přála husté kudrny, druhý den jsem je měla a dost jsem svého přání při rozčesávání litovala.
Bylo červencové dopoledne v pátek a já se kvůli nedostatku knih ke čtení rozhodla zajít do mého chrámu- Londýnské knihovny. Sice jsem se narodila ve Francii, ale hned po mém narození se celá moje rodina, tím myslím mámu, tátu a sebe, odstěhovala do Velké Británie, do jejího hlavního města plné historických památek- Londýna. Rodiče si hodně našetřili, aby nám pořídili krásné bydlení, jako měli v Nice, kde jsem se narodila. Bydlím tedy ve Flowers street, ve vilové čtvrti, plné květin a stromů.
S velkou námahou jsem si svoje vlasy rozčesala. Zavázala jsem si svoje tenisky a vyšla ze svého pokoje po schodech dolů, do obývacího pokoje. Moje mamka se zástěrou byla u plotny a něco smažila. Můj taťka seděl v křesle a četl si London News. "Ahoj Mami, tati, jdu do knihovny. Vrátím se tak do oběda." Mamka si utře ruce do utěrky. "Dobře. Ale dávej na sebe pozor Hermiono. Radši tím metrem nejezdi. Jeď autobusem. Ano?" Řekla mamka. "No jo. Tak já jdu. Ahoj!"
Zavřela jsem venkovní dveře a vyšla do předzahrádky. Na záhonech kvely růže a lilie, které jsem vypěstovala k neuvěřitelné velikosti.
... Vracela jsem se domů s batohem plný knih z knihovny a papírovou taškou z knihkupectví, ve které mám dva romány, co mi jako první spadly do očí.
Když jsem vstupovala dovnitř, ucítila jsem zvláštní pocit. Vešla jsem do obývacího pokoje. Spatřila jsem rodiče sedící na pohovce a nějakého stárce. O něčem hluboce diskutovali.
"Ahoj, dobrý den" pozdravila jsem slušně. "A tady ji máme" prohlásil táta a upřímně se na mě usmál. Starec si stoupnul a natáhnul ke mě ruku. "Rád tě poznávám Hermiono. Jmenuji se Albus Percyval Brumbál."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
