Ona se dívá..

Spaghetti

Vím... Děsivý název kapitoly, co? 😱

Seděla jsem na pohodlném gauči a pozorovala celé hodiny svůj odraz v zrcadle. Už byl večer a setmělo se. Úplně jsem ztratila pojem o čase. Ani nevím jestli je máma doma.

Teď už zrcadlo neodrazuje mou podobiznu nýbrž hvěznou oblohu, zářící všemi světly a barvami v jejich odlescích. Jsem opravdu moc šťastná, že ho mám v pokoji.. Dává mu teď zvláštní smysl. Mám ho hned před gaučem, který je pro mne postelí, takže se na něj můžu dívat než usnu.

,,Mami?" Zavolala jsem do prázdna a čekala jsem až se mi dostane odpovědi.

,,Ember?" Ozvalo se odněkud z daleka, nejspíš z kuchyně. Je doma? To je zvláštní vůbec jsem ji neslyšela přicházet.

Odebrala jsem se na cestu za tím hlasem.

Když jsem došla do kuchyně, mamka už vařila večeři. Vonělo to jako špagety, čemuž se dost divím jelikož to byly špagety. Abyste mě chápali... Máma není dobrá kuchařka a když si tak vzpomínám, tak tohle je snad po druhé, co to opravdu voní a vypadá jako jídlo. Většinou se to nedalo vůbec pozřít. Myslíte, že přeháním? Ano? A zkusili jste někdy jíst mýdlové palačinky? Já ano a to úplným nedopatřením. V kuchařce bylo psáno: ,,..A osmažíme na oleji." Napadlo by snad vás, smažit palačinky na oleji do koupele?!

,,Ty vaříš?" zeptala jsem se i když mi bylo nad slunce jasné, jaká bude její odpověď.

,,Ano, ochutnej prosím. Mám novou kuchařku, ta co jsme měli před tím byla nějaká špatná..." Jasně, ta kuchařka. ,,No dej si." Natáhla ke mně vařečku namočenou do omáčky. Myslím, že můj pohled jí napověděl že se mi do toho moc nechce. ,,Nechci tě otrávit.." zasmála se a jednoduše mi tu vařečku prostě narvala do pusy. Byla jsem tou chutí překvapená. Ne jen že to vonělo jako špagety, vypadalo to jako špagety, ale ono to tak i chutná!

,,Mami je to fakt dobrý... Takže už si prosím tě sedni a já to rači dodělám." Zazubila jsem se a sprostě jsem jí ukradla vařečku z ruky.

,,Co tím chceš jako říct?" Vystartovala a vařečku si přebrala zpátky.

Opřela jsem se o lednici ,,Jen nechci, abys to třeba osladila místo osolení.." prudce se otočila.

,,Nemůžu za to, že si jsou ty věci tak podobný!" Podala mi rezignovaně tu vařečku a šla si sednout do obýváku.

Na mně bylo už jen dovařit špagety. Omáčka už je hotová.

,,Kde jsi vlastně byla?" Ozvalo se z obýváku. Ehm. Myslím že jsem tedy asi nebyla jediná, kdo si nevšiml, že už v bytě není sám.

,,Celou dobu v pokoji.." houkla jsem a slila jsem špagety do cedníku.

,,Opravdu? Vůbec jsem tě neslyšela.." povzdychla si nechápavě a nejspíš zapla televizi, protože se ozvala znělka Ordinace v růžové zahradě.

,,Já tebe taky ne.." smíchala jsem špagety s omáčkou a začala jsem je aranžovat do misek. Nakonec jsem jí celé jídlo už přinesla hotové a odebrala jsem se do pokoje i s mojí částí večeře.

Když jsem otevřela dveře od pokoje, ozval se šramot a v zrcadle se objevil odraz jakéhosi stínu, který ale hned zmizel když jsem rozsvítila. Tomu jsem, ale nevěnovala žádnou pozornost. Jsem ateista. Věřím, že se vše dá logicky vysvětlit. Právě proto mě ani nic moc nemůže vyděsit.

I se špagetami jsem zasedla k psacímu stolu a pomalu jsem je začala natáčet na vidličku. Musím pochválit sebe i mámu, tak moc dobré jídlo jsem nejedla, od doby co se táta odstěhoval. Naši se rozvedli když mi bylo 10 a teď je mi šestnáct. Dle mého názoru je to dost dlouhá doba.

Špagety jsem spořádala, jak jen rychle to šlo a jak už je mým zvykem-nechala jsem misku na stole. Jsem líná jí zase odnášet.

Zhasla jsem světlo a zapla jsem si písničky do sluchátek. Takhle já si vytvářím vlastní realitu. Nikdo do ní nezasahuje.. Jen já a hudba. Tóny písně Safe and Sound se mi vpisovaly silně do podvědomí a dělali si melodickou cestu do mé duše až jsem se nakonec těm tónům úplně poddala.

Občas se cítím dost sama a hudba mi pomáhá tu samotu prolomit. Jsem zvyklá zhasnout všechny světla, zapnout sluchátka, zatáhnout žaluzie a dělat, že jsem slavná zpěvačka, co právě teď natáčí svůj videoklip. Nikdy nevím jak u toho vypadám. Ale to se dnes vše změní... Mám přece zrcadlo.

Začala jsem provádět svoje obvyklé taneční pohyby. Ale v tom jsem se zahleděla do zrcadla. To opravdu vypadám takhle? Vždycky jsem si připadala jako větší superstar. Vlastně se ani nedivím, že nemám moc přátel. Jsem dost divná. Nějak mě přešla chuť trsat. Vytáhla jsem sluchátka z uší a sedla jsem si na gauč před zrcadlo.

,,Víš... Někdy mám pocit samoty i když sama nejsem. Mám tu přece mámu hned za zdí. Nechápu to. Jsem blázen? Povídám si se svým vlastním odrazem v zrcadle. Všude po pokoji je tma a já si povídám sama se sebou.." vzdychla jsem si a zakutala se pod deku. ,,Víš že jsem někde slyšela, že naše odrazy v zrcadle jsou odrazy opaků našeho uvažování? To by pak tedy znamenalo, že je zrcadlo brána do jiné dimenze a já bych v ní byla odrazem opaku toho čeho jsem teď. Takže bych byla já akorát naopak. Kdyby to byla pravda a ty bys mě i slyšela mohli bychom být kamarádky. Jenže ty jsi prostě jen sklo odrážející mojí podobiznu. Nejsi Já ani normálně, ani naopak... Jsi odraz toho co jsem a toho co bych neměla být...SVÁ." pokračovala jsem zcela otevřeně v monologu s mým zrcadlem. Tohle není jediné zrcadlo co máme tak proč jsem nemluvila i s jinými zrcadly jestli jsem se potřebovala svěřit? Tohle zrcadlo je jiné mám pocit jakoby mě slyšelo, jako by mi mělo každou chvíli odpovědět.

,,Tak, sama?" rozesmál se neznámý ženský hlas a  setmělo se  víc nežli před tím. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nikdo tam nebyl. Jediné místo kam jsem se nepodívala po druhé bylo zrcadlo. Nechtěla jsem se tam podívat. Nakonec jsem se, ale začala pozvolna otáčet. Zrcadlo jakoby bylo vyplněné černou lesklou barvou. Jakoby snad někdo vyměnil sklo.

,,Teď už nikdy nebudeš sama" Zachraptěl znovu ten hlas a mě už bylo jasné, že pochází z toho zrcadla.

To Be Continued

****

Takže ahoj! 😂 Začínáme přivádět na scénu naší Issabellu. Zatím to není nic strašidelného.. 😂 I love wattpad 💓💓

-Wolfy