Pod Hladinou (jednodílovky)

Mezi světy

Můj úžas neznal mezí. Vznášela jsem se, lehká jako peříčko. Ruce mi jemně padaly do hlubiny. O obličej se mi otíraly rozevláté vlasy. Cítila jsem se nespoutaná, mohla jsem cokoli. Jen ne se nadechnout. Nádech by znamenal pomalou smrt. Chtěla jsem zemřít jako stará a vrásčitá žena v křesle, při puštěné televizi, vzpomínajíc na všechny hezké chvilky života. Ale okolnosti se změnily a  já umírám pod rouškou vlažné vody. Nesnažila jsem se bojovat, ale užívat si poslední nádherné chvilky v životě. Touhou žít už jsem neoplývala, chtěli mě mít mrtvou, tak budu. Otevřela jsem zeširoka oči, nejdřív jsem měla vše rozmazané, ale potom jsem si zvykla. Viděla jsem všechnu tu krásu pod hladinou. Jak jsem jen mohla žít bez tohoto poznání? Moje mysl se posunula dál, mimo chápání všech ostatních. Na hrudník mi prošel lehký paprsek slunečního svitu. Jak se jen mohl dostat až sem? Do hlubiny? Hrála jsem si s toutu myšlenkou, dokud jsem nepotřebovala vzduch. Cítila jsem, jak se mi plíce svírají a já je vědomě uvolňuji. Nechtěla jsem prožít smrt v křečích nebo bolestech, ale v sladké blaženosti. Nápor byl neuvěřitelně silný, až jsem se nakonec nadechla. Nadechla vody. Plíce se začaly plnit a hlava se mi začala zběsile motat. Jediný slyšitelný zvuk byl tlukot mého srdce, rychlý tep se postupně zpomaloval. Voda mě unášela pryč. Dál mě už unášely vzpomínky na všechno úžasné kolem mě. Zemřela jsem.