Jaké to je ztratit

Část 1.

Dneska byl pátek. Pro většinu teenagerů den, kdy mohli jít do klubu, protančit noc a pořádně se opít. Den, na který se těšili celý týden. Pro mě byl ale pátek den jako každý jiný. Můj život je neustále opakující se rutina, vlastně žiju jenom pro mé rodiče. Vím, že to zní dost depresivně, jenže můj život nejde vyjádřit jinak. Každý pátek chodím s mámou k psycholožce, pak jdeme do nákupního centra, kde mě máma nutí chodit po obchodech. Mrzí mě, že nemá dceru jakou by si přála. Sama je hodně krásná, energická, zapálená do spousty věcí. Miluje nakupování a líčení, vím, že chtěla dceru se kterou by to mohla sdílet. Rozhodně nechtěla dceru, co bude nosit obyčejné tenisky, mikinu a rifle. Dceru, co se nemaluje a dceru co nesnáší nakupování. Povzdechla jsem si. Život je tak nefér. Máma společně s paní Fletcherovou (to je ta otřesná psycholožka) si myslí, že jsem upadla do deprese, po smrti táty. Asi mají pravdu, já nevím. Jenže já jsem taková už od malička a smrt táty to hodně prohloubila. "Jade," řekla vyčítavě máma, "ty mě vůbec neposloucháš."
"Promiň." zamumlala jsem.
"Měla by sis koupit nějaké nové oblečení. To tvoje nevypadá zrovna k světu." zamračila se.
"Jenže, já ho mám ráda. A je pohodlné." Máma si povzdechla. Asi pochopila, že dnešek nebude tím úžasným dnem, kdy mě donutí nakupovat. Pátek byl takový: škola, pak za psycholožkou, pak přemlouvání k nakupování a pak tak hodina v kavárně. Takže teď byla na řadě kavárna.

"Co si dáte, slečno?"
"Horkou čokoládu."
"A jméno?"
"Nicole." prodavačka se usmála a začala mi připravovat nápoj. To je ten důvod, proč tak ráda chodím do Starbucks. Dává mi, sice na chvilku, možnost být někým jiným. Když piju z kelímku kde je napsáno Nicole cítím se úplně jinak než kdybych pila z kelímku Jade. Mamka mě má za blázna vždycky, když to dělám. "Nicole!" zavolala prodavačka. Lidé zvedli hlavy aby zjistili, komu to jméno patří. Asi čekali nějakou krásnou blondýnku co elegantně vstane s úsměvem jako z reklamy, ale místo toho jsem vstala já, bruneta s vlasy po ramena se zamračeným pohledem na tváři. Vzala jsem kelímek do ruky a cítila jsem, jak mě hřeje. Nemám ráda Vánoce, připadá mi to jako hrozně materiální svátek. S odporem jsem pohleděla na vánoční kelímek Starbucks. Mamka zatleskala; "ty vánoční kelímky jsou tak krásné," Musela jsem se ušklíbnout. Vůbec si nejsme podobné.