Jaké to je ztratit

Část 3.

Nikdy jsem se netěšila k psycholožce, jak dneska. Ten pocit, že ho dneska zase uvidím, mě naplňoval. Celý týden jsem si znova a znova přehrávala ten jeho úsměv, kdykoliv jsem zavřela oči viděla jsem ten moment, jak se sladce usmál. Škola se dneska vlekla jako nikdy, cesta autem byla nekonečná. A když jsem tam přišla tak tam nebyl. Prostě nebyl... zase jsem se cítila hrozně. Ani jsem ho neznala a už mi dokázal vykouzlit úsměv na rtech, i když malý, ale přece jenom. Smutně jsem si sedla na židli a čekala kdy uslyším své jméno. V tom se otevřely dveře a já cítila silnou peprmintovou vůni spojenou s cigaretami a kolínskou. Stál tam on. On vážně přišel. Sedl si, tak znuděně a přitom dokonale, jako by to nacvičoval hodiny před zrcadlem. Rozhlédl se po místnosti, jako by někoho hledal. Přejížděl pohledem po všech pacientech. Zastavil se u mě a věnoval mi ten jeho úsměv. Zkusila jsem mu ho oplatit, ale můj úsměv se nikdy nemohl vyrovnat tomu jemu. V tom naše úžasné skoroflirtování přerušil hlasitý zvuk. 

"Mami?" zvedla jsem telefon.

"Jade, dneska se kavárna oficiálně ruší. Zavolala mi policie, kvůli tomu incidentu s tátou,"  na pár okamžiků telefon oněměl. Vím, že smrt táty mámu hodně zasáhla. "takže budeš muset dojít domů sama." dokončila.

"Dobře," řekla jsem posmutněle a položila hovor. Vždycky, když si vzpomenu na tátu tak jsem pak hrozně smutná. Je to teprve měsíc... a taky jsem se dost ztrapnila před ním. Mám hodně trapné vyzvánění, nastavovala mi ho máma. 

"Pane Cruzi," zvolala psycholožka mezi hlouček pacientů v čekárně. On se zvedl. Naposledy se na mě podíval a pak zmizel v ordinaci.

Asi po dvaceti minutách se dveře otevřely a on vyšel. Vzal si z věšáku svojí bundu, podíval se na mě a pak se vydal ke dveřím. Povzdechla jsem si. Zase ho uvidím až za týden.

"Slečna Garcíová," a pak jsem v ordinaci zase zmizela já.

Dneska mi to trvalo půl hodiny, i když mě to připadalo jako sto let, nedokázala jsem se soustředit. Čekárna byla prázdná. Nevím kam zmizeli manželé Jamesovi, ale nějak mě to netrápilo. Oblékla jsem si bundu a otevřela vchodové dveře. Z nebe se snášely těžké, velké sněhové vločky a oblékaly krajinu do bílého svetru. Neviděla jsem skoro na metr a líčka mi růžověla. 

"Tak Jade, jo?" uslyšela jsem jeho hlas.

HROZNĚ MOC DĚKUJU ZA VOTES A KOMENTÁŘE ♥ NEJDE ŘICT JAK MOC SI TOHO VÁŽÍM, VŠECHNO SI TO ČTU A MOC MĚ TO ZAHŘÍVÁ U SRDÍČKA. Děkuju ☺ ♥