Percico - jednorázovky

Život je někdy krutý.

Vždy mezi námi byl jiný vztah. Vždy jsme byli tak odlišní, až bylo nemožné, že se toho tolik událo. Tolik věcí, které jsme sdíleli společně...a přes tu poslední jsem se už přenést nedokázal, ať jsem se snažil tvářit sebevíc silně.

On byl vždy oblíbený, vtipný a i když občas lehce zmatený, lidi jej měli rádi a spoléhali se na něj. A pak jsem tu byl já. Ten, kteří mezi ně nepatřil. Ten odtažitý chlapec, který se neuměl s ostatními bavit tak jako on. Ten, kterého se téměř všichni báli a ten, jehož skoro nikdo nechtěl potkávat samotného, protože v jeho přítomnosti byli nervózní.

Jenže on to nevzdal, nikdy a i přes všechno co se mezi námi událo nechtěl nic skončit. Nezavrhl mě, jako tenkrát já jeho. Pomohl mi, když mi bylo nejhůře a o to jsem se snažil i já. I tu noc, která pro něj byla natolik bolestivá. I v tu noc, kdy jsem viděl skrytou šanci a jiskru radosti. Ne z toho, že je smutný a nešťastný. Ale proto, že se jí konečně zbavil. Stejně mu delší dobu jen a jen ubližovala svým chováním. Nemohl jsem se na to dívat, ale tohle byl vrchol všeho. Kdyby to aspoň udělala šetrně, ale on ji musel vidět líbat se s někým jiným. Ke všemu s holkou, což ho dostalo nejspíš nejvíce.

Seděli jsme na břehu jezera, on značně opilý a já mu jen dával oporu, kterou teď tolik potřeboval. "Přesně tady jsem ji kdysi políbil. Na dně tohoto jezera. Byl to náš první polibek. Ještě dneska vzpomínám na to, jaké to bylo." Táhl z něj alkohol, musel se vypovídat a já byl asi nejlepší člověk na poslouchání. "Nechápu jak mi tohle mohla udělat." Cítil jsem, jak ruku kterou mě držel kolem ramen zatnul v pěst a já k němu otočil pohled. "Nemysli na to. To ti moc nepomůže." Sebelítost je špatná věc, díky které člověk může upadnout ještě do větší temnoty. O tom já vím své. "Ty jsi se na nás vždy díval, jako bys věděl že to nevydrží. A měl jsi pravdu." Mluvil z něj alkohol, tím jsem si jist. Ale také vím, jak moc ho to musí mrzet. On si to nezaslouží. "Nedíval jsem se na vás, jako bych věděl, že vám to nevydrží. Koukal jsem se na vás tak, jako bych v to doufal. A v tom je velký rozdíl, Percy." Mluvil jsem k němu upřímně. Překvapeně zamrkal a zadíval se na mě, tím jeho zmateným pohledem, když něco nechápal. "Ale proč bys doufal v to, abych se takto trápil?" Protože tě miluju. A vždy jsem si myslel, že jsi tak všímavý, aby ti to došlo. "Nevím, zda by se ti pravda líbila. Měl bys jít do postele." Povzdechl jsem si a jeho ruku lehce sundal ze svých ramen, když zakroutil hlavou s tím, že chce být tady. Vím, že ho tu mohu nechat. I když je opilý a je tak blízko otevřené hladině. On se neutopí. Ne, kdyby to nechtěl. A on je sice typ, který bude potřebovat politovat, ale na život si nesáhne. Jenže se mi ho tu samotného nechávat nechtělo. Potřebuje, aby byl něčím zaneprázdněn. Aby na to nejlépe nemyslel. Natáhl jsem k němu ruku, které se chytl a já ho odvedl k němu do srubu.

"Měl bys spát." Pověděl jsem, když jsem ho dostal do postele a začal mu stahovat kalhoty, aby mu to bylo poholdné. K mému štěstí mě nechal, odložil jsem je stranou, ale poté se mi kolem pasu omotali jeho paže. "Chtěl bych vědět pravdu. Proč jsi doufal, že mi to s Annabeth nevyjde?" Zadíval se mi do očí a já pohledem lehce uhnul do strany. Mám mu to říct nebo ne? Možná by si to zasloužil vědět. Měl bych k němu být upřímný ve všech ohledech. "Protože jsem si, i když nejspíše hodně naivně myslel, že bych u tebe pak třeba mohl mít šanci já." Nedokázal jsem to říct úplně na přímo. Nešlo to. I teď jsem cítil, jak jinak mé bledé tváře nabírají lehce růžový odstín, cítil jsem se trapně. "He? Počkej Nico...jak to myslíš?" Rukou si prohrábl ty jeho dokonalé vlasy a já se lehce ošil. "Prostě jsem se do toho zamiloval, Percy. Myslel jsem, že mě to přešlo. Že to bylo pouhé pobláznění, když jsem byl mladší a měl jen tebe, ale tak to není." Vydechl jsem nakonec. Jenže to, co udělal, mě překvapilo. Nic neřekl, jen jsem cítil jeho měkké, horké rty na těch svých a zorničky se mi lehce rozšířily překvapením. "Měl jsem to vědět, promiň...muselo ti to ubližovat." Zašeptal do mých rtů a já jen zavřel oči. Nikdy bych nečekal, že to přijme takto. "Chtěl bych více, Nico." Do jeho tónu se dostal lehce vrnivý podtón a já se pousmál. Možná bychom neměli. Je opilý, kdoví, proč to dělá. Možná chce jen zapomenout. Možná by mohl také něco cítit. Stejně jim to v poslední době moc neklapalo.

"Já nevím, zda je to dob-" znovu mě umlčel, tentokrát to však nebyl polibek na rty, ale hlubší a mnohem delší, kdy mi začal zkoumat ústa. Pousmál jsem se, zavřel oči a lehce mu prohrábl vlasy. Tohle bylo lepší než kdejaké mé představy. A že jich bylo plno. Hlavně při jedné věci jsem na něj vždy myslel, ale...to je jedno.

Když se odtáhlm uchopil můj obličej z obou stran a odtáhl se ode mě právě tak, aby se mi mohl podívat do očí a já jeho pohled opětoval. Teď už neměl tak prázdný pohled jako předtím. Lehce mu v nich hořelo, chtíčem a tím okusit něco nového, nepoznaného. Už jenom díky tomu jsem se cítil skvěle, šťastně. "Chceš mě, Nico?" Zeptal se tiše a já nezaváhal. Chopil jsem se tohoto okamžiku, jako by to měla být ta poslední věc v mém životě. "Ano." Pousmál se, poté mě už začal líbat. Vášnivě a beze studu. Jako by na tom záleželo blaho celého lidstva. Vyšel jsem mu vstříc a naše jazyky započaly vášnivý tanec. Všechno kolem jsem přestal vnímat. Nic jiného než on tu v tuhle chvíli nebylo. Dokázal jsem vnímat jen naše rozpálená těla a tu touhu, tu nenaplněnou touhu, která se konečně chystala naplnit...

Ráno jsem se probral dříve než on. Tělo celé, avšak příjemně rozbolavěné stejně tak jako můj zadeček. Ale na včerejší noc budu vzpomínat snad jako na tu nejhezčí ve svém životě. A ta slova, jeho poslední slova, které vypustil z úst už z hlavy nikdy nedostanu. Miluji tě. Dříve pro mě neměla žádný význam, ale teď to nebralo úplně jinou váhu.

Po chvíli se začal se probouzet a pomalu se posadil. Měl nezdravě nezelenalý obličej a já se jen ušklíbl. "Vezmi si to. Znáš to, bude ti lépe.." prohodil jsem a podal mu ambrózii a nektvar, které ležely vedle na stolečku. Vzal si to a zadíval se na mě. Pohledem, který vyjadřoval více, než by byl schopen říct. V jeho výraze se značilo zděšení, nejistota a strach, když nás takto viděl. Muselo mu dojít co se stalo a zjevně si to přebral úplně jinak než já. "Nico.." začal pomalu, jakoby nevěděl jak pokračovat. "Víš, včera jsem byl opilý. Já...udělal jsem hloupost. Neměl jsem to nechat zajít tak daleko."

Něco ve mě se zlomilo. Chtěl jsem brečet, ale to si já dovolit nemohu. Byla by to jenom ostuda, než cokoliv jiného. Tak dlouho mi lámalo srdce se na ty dva koukat a teď mi řekne, že se tohle všechno stát nemělo. "Já...nemám nic proti tobě, ale nevím jistě, zda by to mělo budoucnost." Pokračoval, ale udělal by lépe, kdyby mlčel. Beze slova jsem se zvedl, natáhl na sebe spodní prádlo, poté kalhoty a následně i triko. "Takže jsem ti byl pouhou útěchou?!" Začínal se ve mě shromažďovat vztek. Tentokrát ale opravdu na něj. A upřímný. Ne jako kdysi, ne když jsem si nebyl svými emocemi jist. Teď už jsem nebyl dítě, teď už jsem měl ve svých citech jasno. "Až příště budeš říkat, jak ho miluješ, napřed se ujisti o tom, jak to vlastně máš!" Křikl jsem po něm a poté se otočil na odchod, na jeho slova jsem nereagoval. Stejně jsem mu již nerozumněl. V uších mi šumělo, chtěl jsem být pryč.

Už nikdy jsem se do tábora nevrátil. Už nikdy jsem se s ním neviděl a ani po tom netoužil. I když jsem na něj měl plno hezkých vzpomínek, ta bolest a ztráta milované osoby tu bude navždy. Vím, že není na kluky. Ale měl mi to říct rovnou. Nedávat mi falešné naděje. A když už mě takto využil, měl se k tomu postavit jinak. Copak nevěděl, jak moc mi to ublíží? Bude lepší, když se budu snažit zapomenout. Potom to mnohem méně bolí.