Percico - jednorázovky

I hate you, but I love you.

Tohle je starší povídka, kterou jsem vyhrabala ve svém počítači, ale tak třeba se bude aspoň trochu líbit :D

Bianca Di Angelo.

Tohle jméno stálo na náhrobku, u kterého seděl mladý kluk s vlasy černými jako uhel. Tady dal sbohem své milované sestře. Jediné osobě, kterou kdy měl vážně a upřímně rád.

A za všechno mohl ten Poseidónův syn. Percy. Ruce držel pevně zaťaté v pěst. Ano, už mu odpustil, ale jen slovně. Doopravdy, hluboko v jeho nitru, byl stále ten vztek. Nemohl zapomenout, co mu slíbil a nesplnil. Už mu nevěřil. Vůbec nic.

Byla temná noc, měsíc v úplňku a on tu opět seděl. Ruce založené na prsou a nohy volně svěšené ze hřbitovní zídky. Vlasy mu padaly do obličeje a slzy se míchaly s kapkami deště, které padaly z noční oblohy. Bylo jich čím dál více. Jak kapek vody, tak slz. Tolik mu chyběla sestra. Mohl s ní mluvit jako s duchem, ale ona se neozývala. Chtěla mít pokoj! Nemá ji volat, ale copak mohl poslechnout? Zůstal tu sám. Neměl nikoho. Cheiron mu několikrát nabízel místo v táboře. Jenže tam nebyl vítán. Byl Hádovo dítě. Hádův syn. A ten nebyl vítán nikde. Přesně jako jeho otec. Ani srub pro něj neměli, a ostatní děti z něj měli strach. Jakoby snad mohl za své rodiče. Přesněji řečeno, za svého otce.

Byl jiný, než si mysleli. I on měl city. Jenže on je na rozdíl od nich nemohl ukazovat. Nikdy by nemohl brečet před někým, kdo by ho mohl vidět. Nemohl se smát, to k němu přece nepatřilo. Nemohl si ani nikoho oblíbit a mít ho rád. Bylo by to akorát pro tu dotyčnou špatné. V jeho případě dotyčného...

„Nenávidím tě!" Zařval do temné krajiny a pěstí silou švihl o kamennou zídku. Klouby si odřel a začala mu z nich téct krev. Toho si však pomalu ani nevšiml. Bylo to tu zase. Další jeho záchvat vzteku, který si nemohl dovolit, ale přesto tomu neuměl zabránit. V tu chvíli byl nebezpečný. V očích mu divoce zasvítilo a ladně seskočil na zem. Došel až těsně před náhrobek a posadil se na chladnou zem. Nohy zkřížil do tureckého sedu a stále dokola si četl nápisy na náhrobku. Bianca Di Angelo. Bianca. Jeho sestra. Její tělo leží někdo pod touhle hlínou, někde pod ním a duše už je dávno v podsvětí. U jejich otce...

Chtěl se pomstít. Tolik toužil po smrti toho Poseidónova potomka. Jeho sestra by si však nepřála, aby se z něj stal chladnokrevný zabiják. Ne. A právě proto to ještě neudělal. Poté tu byla ještě jedna možnost, jak se se svou sestrou setkat, ale té se prozatím chtěl vyhnout.

Prudce se otočil, když zaslechl kroky. Sice byly tlumené zvukem deště, ale on je přesto slyšel. Sáhl po svém meči ze styxské oceli. Nahmatal rukojeť, avšak meč nechával v pochvě. Kdyby byla potřeba, během chvíle by ho dokázal tasit a bojovat. Třeba to ani nebude potřeba. Třeba jen někdo prochází okolo a je to jen další obyčejný člověk, kterého trápí myšlenky a tak se chodívá uklidnit na hřbitov.

Tu siluetu postavy by však poznal vždy a všude. Neviděl mu do obličeje, ale ten styl chůze a všechno ostatní mu dobře napovědělo, že tohle jen zatoulaný človíček nebude. A už vůbec tu není náhodou. Vytáhl meč a výhružně ho zvedl před sebe.

„Nico. Pořád se zlobíš?" Ozval se jemně pobavený hlas, ve kterém ale byl cítit smutek.

„Neměl bych? Koukni se sem, tak se jen podívej!" Máchl k náhrobku. „To ty můžeš za to, že tu už se mnou není. To ty si nás rozdělil a to ty teď umřeš, abych ji mohl pomstít!" Zakřičel na něj a mečem se ohnal po jeho krku. Překvapilo ho, že jeho úder byl s hlasitým třesknutím kovu o kov zastaven a Percy měl v rukou svůj meč. No jistě že ho předtím viděl neozbrojeného. To ta jeho zatracená propiska.

„Nico prosím, nech mě ti to znovu vysvětlit." Zaskuhral smutně a koukl se do těch tmavých očí. Viděl v nich nenávist, ale také nerozhodnost. Že by to Nico přece jen úplně nechtěl udělat? „Mám nápad. Když vyhraješ ty, můžeš mě zabít a já se nebudu bránit. Když však prohraješ, vyslechneš mě a už mi nepůjdeš po krku."

Hádův syn ho však neposlouchal, jen nepřítomně přikývl. Ďábelsky se usmál a znovu se ho pokusil seknout. Neúspěšně. Percyho učil Luke, to proto byl natolik dobrý a těžko porazitelný soupeř.

Netrvalo dlouho a Nico ležel na zádech na zemi, celý udýchaný a rozmrzelý z prohry. Pod krkem cítil chladnou čepel meče a koukl se do těch hluboce modrých očí. Tak stahujících, jako samotný oceán. Tak čistých, jasných a přátelských...

„Nico, vážně mě mrzí, co se stalo. Už jsem ti to říkal několikrát, ale já jsem ji chtěl zachránit, kdyby jen nejednala tak unáhleně." Povzdechl si a rozhlédl se kolem. Necítil se tu dobře, ale dost ho překvapilo, že Nico nevyužil svých schopností a nechal se porazit...

„Chtěl jsem vyhrát čistě. I když jsem předem věděl, že nemám šanci, musel jsem to zkusit, sám za sebe. Nepotřebuju své schopnosti. Nejraději bych je ani neměl." Odpověděl, jako by snad vyčetl jeho myšlenky, to však bylo nemožné. Pouze ho znal a odtušil, co se mu tak prohání hlavou. „Ty nevíš, jaké to je mít otce, kterého ostatní nemají rádi a jen kvůli tomu jsem odsuzován i já. Nemáš tušení, jaké to je. Tys byl, jsi a vždy budeš ten skvělý." Pokračoval dál lehce rozčileným tónem hlasu. Nemohl mu to přeci vyčítat, ale už v sobě nemohl držet vše, co ho trápí. Zavřel oči a zůstal ležet na zemi. Nesnažil se od sebe Percyho odstrčit, jeho přítomnost byla už moc příjemná, jen ještě nevěděl, čím je to způsobeno. Zavřel oči a sklopil hlavu. Meč pustil z ruky. Slib je slib, i když ho nedonutil přísahat při řece Styx, Nico byl spravedlivý. Tedy...v Percyho případě vážně ano.

Percy nebyl schopný najít vhodná slova. Myslel, že jeho „kamaráda" trápí pouze smrt Biancy. Nikdo ho ani nenapadlo, že si o sobě a Hádovi může myslet takové věci. Odsunul meč z jeho krku a odhodil ho stranou. Za chvíli se mu objeví v kapse v podobě propisky, ale teď mu byl k ničemu. „Nico, není to pravda. Ty nejsi odsuzovaný." Namítl lehce a zvedl mladíkovu bradu, který jen otevřel oči. Pohledem mu zkoumal jeho krásné, hnědé oči a všiml si Nicových rozpaků.

Pohled mu opětoval a poté se nevesele usmál. Tedy, úsměv u něj znamenal téměř nepatrné nadzvednutí koutků, což u něj působilo strašně pěkně. „Že ne? Tak proč v táboře nemám ani srub? Proč se mě ostatní bojí a jen neradi mě vidí v táboře..? Jen Cheiron a ty mi tvrdíte opak. Už ale nejsem malé dítě, jako když jsem sem poprvé přišel. Teď mi můžete říct pravdu, nejsem tam vítán. A nemám sebemenší důvod zůstávat tu. Nejspíše půjdu za otcem, do podsvětí a budu od něj dál poslouchat kecy, jako například to, že to JÁ měl zemřít a ONA žít. Přesně tak to chtěl. A tak to i mělo být." Pověděl klidně a u toho polkl. Vlastně tu byl důvod, proč chtěl zůstat. Percy. Donedávna si myslel, že je to pouze kvůli tomu, že se chce pomstít. Už si však uvědomil, že tak to není. Kdyby to chtěl pořád udělat, měl jedinečnou příležitost mu ublížit. Přesto zahodil dýku a nebránil se.

„Dobře Nico, je to tvým otcem, ale ostatní si neuvědomují, že ty jsi jiný než on a stejný jako mi všichni ostatní." Pousmál se na něj modrooký chlapec a lehce ho pohladil po tváři. Mile ho překvapilo, že Nico neuhl. Jako by už k němu necítil takovou nenávist. Jakoby si něco uvědomil, nebo se v něm hnulo svědomí. „Mám tě rád Nico, ať už jsi, jaký jsi, tak přesně takového tě mám rád." Usmál se.

Jeho slova ho dost překvapila, ale jeho maličký úsměv se lehce roztáhl. „Já tebe nemám rád Percy...zamiloval jsem se do tebe. A konečně jsem si to uvědomil." Ještě že v té tmě nemohl Percy vidět, jak kluk před ním zrudl a rozpačitě v rukou žmoulal rukávy své bundy. Stejně u něj už o nic nešlo, nechtěl však své city navždy tajit. Každý si přece zaslouží vědět pravdu, i když ji nemusí vždy přijmout. Zavřel oči, znovu sklopil pohled a zůstal ležet pod Percym. Chvíli bylo ticho a naprostý klid a bál se jeho reakce, poté však na svých ledových rtech ucítil jedny o dost hřejivější a překvapeně se nechal políbit. Po chvíli se už ale vzpamatoval z prvotního šoku a rychle se připojil do polibku, který se stával stále vášnivějším a procítěnějším... Nikdy by si ani neuměl představit, jak to vše dopadne, ale tohle byl jeho nejlepší a také první polibek, který kdy zažil...