OtaYuri

Otabek x Yuri Plisetsky

"Nastup si." přihnal se Otabek na své černé motorce, jako nějaký princ a podával mi helmu.
Neváhal jsem. Fanynky, co mě honily by se nevzdaly, ani kdyby měl nastat konec světa. Vzhledem k tomu, že zachytily mou stopu, zde nebyla jiná možnost než nasednout.
Nasadil jsem si helmu a vyhoupl se za Altina na motorku.
Rychlost, kterou se rozjela, mě málem strhla na zem, ale stihl jsem se zachytit za Otabkův pás.
"Dávej si pozor!" zakřičel jsem a pevně se na něj přitiskl.
Bylo to vlastně poprvé, co jsem na nějaké motorce jel rychleji než doporučenou rychlostí. Srdce mi strachem a vzrušením bylo tak rychle jako jela motorka sama.
"Můžeš být rád, že jsem se tam vůbec objevil." pousmál se Otabek a mírně zpomalil.
"Díky..." zašeptal jsem, protože mě samotnému se nelíbilo, když jsem to musel někomu říkat.
"Jsi celkem populární." ozval se Otabek, ale jeho tvář tentokrát zůstala v klidu.
Celkem špatně jsem ho slyšel, tak jsem doufal, že jsem slyšel dobře.
"Celkem? Hm... Štve mě to..." odsekl jsem naštvaný snad na všechny a na všechno.
Na Altinově tváři se opět objevil slabý úsměv. Zvláštní, na veřejnosti se moc neprojevuje, ale teď...
"Dal by sis kafe?" zeptal se a z ničeho nic zpomalil. Zastavili jsme před kavárnou.

"Dal." vyštěkl Yuri a rychlostí blesku slezl z motorky.
Strčil mi do rukou helmu a rázným krokem odkráčel do kavárny.
Následoval jsem ho a ukázal na stůl s rozpitou kávou.
"Ta je moje." řekl jsem a šel si sednout.
Yuri si sedl naproti mě a kávu si změřil podezřívavým pohledem.
"Ty mi chceš říct, že jsi od ní jen tak odešel se projet na motorce a náhodou narazil na mě?" vzhlédl. Jeho modré oči se do mě zavrtaly a hledaly odpovědi.
"No... ne." pokýval jsem hlavou.
"Může za to tahle fotka." vytáhl jsem z kapsy mobil a ukázal mu jeho vlastní fotku na instagramu.
Byl tam on, jak vychází ze stadionu a v pozadí za ním se už hromadí stalkerky.
"Neříkej mi, že jsi si toho nevšiml..." nadzvedl jsem obočí a čekal.
Yuri fotku důkladně prozkoumal a opřel se o židli.
"Měl jsem hlavu plnou jiných věcí." zamračil se a nasadil si kapuci od své mikiny s tygrem.
"Jako třeba?" zeptal jsem se a naznačil číšnici, že chci další kávu.
"JJ..!" zavrčel Yuri a pěstí bouchl do stolu.
Kavárna ztichla a zvědavé oči se k nám otočily. Po chvíli se rozhovory zase rozběhly po svých stezkách.
"Chápu."

Otabek měl zase ten svůj nicneříkající výraz. Celkem mě štvalo, že hodně vypadal jako JJ, ale jeho styl chování a přízvuk, když mluvil, ho dělal o tolik lepším... Přemýšlel jsem, jaké by to bylo stát vedle něj na druhém místě se stříbrnou medailí na krku. Asi by mi to ani tolik nevadilo, jako kdyby tam měl stát JJ.
Ten chlap mě dokázal vytočit...
"Káva." usmála se na mě servírka, položila ji přede mě na stůl a trochu zklamaně odešla.
"Myslím, že od tebe čekala aspoň úsměv." poznamenal Otabek a znovu se mírně pousmál.
Do čela mu spadl pramen vlasů. Zvedl jsem se a upravil ho na své místo. Iritoval mě tam....
"Tobě nevadí, když máš vlasy v očích?" zeptal se a doupravil si své vlasy.
"Ani ne." pokrčil jsem rameny a slabě foukl do vlasů, co mi zakrývaly oči.
"Mohl bys je dát takhle na stranu..." Otabek se zvedl ze židle a přes stůl se natáhl k mým vlasům. Jeho teplá ruka se na okamžik dotkla mé tváře a schovala pramen mých vlasů za ucho. Odtáhl se a jeho oči mě začaly znovu zkoumat. Vlasy mi opět spadly do obličeje, já sám si je znovu upravil za ucho a trochu se pousmál. Celý ten moment byl kouzelný.
Otabkovy oči se rozzářily.

Přikryl jsem si rukou ústa a podíval se jinam. Bál jsem se, že půjde slyšet můj zrychlený dech a půjdou vidět moje nach nabírající tváře. Vlastně to bylo jedno, protože moje červené uši nezakryje nic.
"Otabku?" podivil se Yuri a vlasy mu opět spadly do tváře. Tentokrát si je neupravil.
"Já jen..." chtěl bych tě políbit, protože jsi to nejroztomilejší stvoření, co jsem kdy viděl-
"...vystydne ti káva." odkašlal jsem si a napil se ze svého vlažného šálku. Myslel jsem si snad, že mě ta studená káva nějak schladí, abych neměl bouli v kalhotách? Ne. Ale bylo by to příhodné...
Yuri jen nadzvedl obočí a usrkl z toho svého. Seděli jsme naproti sobě a ani jeden z nás nic neříkal. Nastala taková ta trapná chvíle ticha, dokud Yurimu nezavrněl telefon.
Ano, zavrněl.
"To je Yakov..." zašeptal nanejvýš naštvaným tónem a zmáčkl mobil v ruce tak silně, až mu z toho zbělaly klouby.
"Co s ním?" zeptal jsem se a poposedl. Začínal jsem si připadat opravdu nepohodlně.
"Mám si pohnout na hotel na společnou večeři." zabručel, hodil do sebe zbytek svojí kávy a vstal od stolu tak prudce, že málem spadla jeho židle.
Rychlými kroky se vydal ke dveřím.