Another girl

I love you, remember that!

Vzal jsem ji do náruče a přešel k autu. Lehce jsem ji položil na sedačku a Scott nastartoval auto. Celou cestu jsem byl jen u ní a jemně ji hladil po jejích krásně do rezata zbarvených vlasech, kterým jsem věnoval jeden polibek za druhým.
Po asi 20 minutách cesty, jsem s ní v náručí vyběhl z auta a rychle běžel pro jakoukoliv pomoc.
Nevydržím ji takhle bezmocnou vidět.
,,Rychle potřebuju doktora!!" Zakřičel jsem na celou nemocniční chodbu.
Sestřičky ke mně běžely a jedna vezla Lydii vozíček, na který jsem ji opatrně položil.
,,Co se jí stalo?"
,,Vůbec nevím, našel jsem ji takhle v lese."
,,A.." nestačila ani doříct a já jsem ji do toho hned skočil.
,,Sakra! Neptejte se mě na otázky a radši jí co nejrychleji pomozte!" Znovu jsem zařval.
,,Dobře, odvezeme ji a vy tady prosím počkejte." Usmála se na mě sestřička.
Seděl jsem tam tak bez života na lavičce, když v tom jsem ucítil jemný stisk na rameni. Prudce jsem se otočil a zjistil, že je to Scott a za ním postával Isaac.
,,Bude v pohodě, neboj." Přešel ke mně blíž Isaac a objal mě.
,,To doufám." Objetí jsem mu opětoval.
Seděli jsme tam všichni tři vedle sebe a ani jeden nepromluvil. To ticho, ten klid, jen ten nemocniční divný vzduch, který mě tížil v žaludku. Nemohl jsem vydržet tam jen tak sedět, tak jsem se rychle postavil a přecházel sem a tam. Kluci mě jen pečlivě pozorovali a nejspíš ze mě byli už taky dost nervózní.
Přemýšlel jsem, co se jí mohlo stát. Přísahám až najdu toho co jí tohle provedl, tak ho zabiju.
Je to snad věčnost, tady takhle jen stát a čekat na doktora. Začaly mě bolet nohy, tak jsem si sedl vedle Isaaca. Byl jsem hrozně unavený, tak jsem zavřel oči a po chvilce usnul.
,,Stilesi." Uslyšel jsem poněkud povědomý hlas. Pomalu jsem otevřel oči a přede mnou stál Scott.
,, Už tady byl doktor."
,,A? Co je s ní, kde je, můžu k ní?" Sypal jsem ze sebe jednu otázku za druhou.
,,Je v kómatu a nikdo k ní zatím nesmí."
,,Na to jim seru, prostě tam půjdu."
,,Stilesi ne!" Zakřičel za mnou Scott. Ignoroval jsem ho, protože jsem prostě musel za ní, mám o ní strašný strach.
,,Kde leží Lydia Collins?" Zeptal jsem se kolemjdoucí sestřičky.
,,Na pokoji číslo 42."
,,Děkuju."
Rozeběhl jsem se a hledal pokoj 42.
Našel jsem ho. Tady leží moje Lyd.
Pomalu jsem vzal za kliku a otevřel dveře. Uviděl jsem jí, jak tam tak bezbraně leží, připojena na přístrojích. Vydal jsem se k ní a sedl si vedle postele. Vzal jsem ji opatrně za ruku, naklonil jsem se k ní a políbil.
,,Hrozně mě to všechno mrzí." Začal jsem a po tváři mně stékala první slza.
,,Mrzí mě že jsem s tebou v tu chvíli nebyl, sakra měl jsem tam být!" V ten okamžik už mi slzy stékaly po tvářích jedna za druhou jako by se chtěli předehnat.
,,Nechci tě ztratit, moc tě miluju a to si pamatuj!" Dořekl jsem a lehce ji objal.
Rozrazily se dveře a v nich stál Scott s Isaacem.
,,Dovolili nám se přijít na ní podívat." Usmál se Scott.
,,To je dobře a neřekli vám nic co jí je?"
,,Ne, prý to mohou říct jen rodině."
,,To mě nezajímá, jdu se jich zeptat. Musím to prostě vědět. Zůstaňte tady s ní." Dořekl jsem a vydal jsem se ke dveřím.
Došel jsem až k nějaké sestřičce.
,,Můžu vás o něco poprosit?
,,Ano, povídejte."
,,Co je s Lydií Collins?"
,,Počkejte prosím, podívám se, jste z rodiny?"
,,Jsem její přítel."
,, Dobře, to bych vám to říct mohla." Odpověděla mi s úsměvem.
,,Lydia Collins je v kómatu, měla otravu, otřes mozku a poleptané sliznice."
,,Pane bože." Zase jsem se rozbrečel, jo jsem hrozná citlivka, ale jde o mojí holku.
,,Nebojte bude v pořádku, jen bude pár dní spát." Řekla mi naprosto v klidu, no vy nepotřebujete vidět její krásně zářící zelené oči, ale já ANO!
Přešel jsem zase zpět do pokoje kde na mě čekali kluci a samozřejmě i spící Lydie.
,,Tak co?" Mrkli na mě oba. Všechno jsem jim řekl, chvíli jsme si povídali a potom kluci odešli. Ještě chvíli jsem tam s ní musel zůstat a v 5 odpoledne jsem šel domů s tím že zítra znovu přijdu.
,, Zítra přijdu nebooj.''

Tak jsem po hodně dlouhé době zase něco vymyslela..☺️ myslíte, že má cenu pokračovat?