deník jedné duše

"zvu tě na čaj"

třetí den

je mi zima.

sedím přilepená co nejblíž k oknu abych jaksi nasála té Vánoční atmosféry z venku. sníh a světýlka. ozdobené stromky a lidi nabalení jako sněhuláci. 

připadá mi to legrační.

vždycky jsem Vánoce prožívala jako něco speciálního.

něco jiného, něco kouzelného.

hlavně když jsem byla malá. bývala jsem s Michaelem, někdy jsme si řekli že pojedeme k jeho kamarádům na vesnici a slavili jsme Vánoce tam a jindy jsme si prostě udělali krásné Vánoce doma.

vždycky jsme to vymysleli pěkně. čas odpočinku a lásky se vždycky hodí. poslouchali jsme spolu koledy a pili teplé nápoje. koukali na kýčovité Vánoční filmy a zatopili si v krbu. teplo z krbu mě zahřálo u srdce. a já se cítila jako v nebi.

cítila jsem se milovaně - jako že mám rodinu. cítila jsem se v bezpečí a nic to nemohlo zničit. 

jenže teď je to úplně něco jiného.

sedím tu sama v pokoji a nemám s kým Vánoce slavit. 

se špatným svědomím jsem se sesunula z parapetu a pleskla s sebou na postel. zadívala jsem se do stropu. čekala jsem jestli třeba někdo nezaklepe na můj pokoj nebo mi někdo nehodí kamínek do okna jako z nějakého filmu a utekli bychom spolu z reality. 

popravdě, jak by se něco takového mohlo stát, když mám jen tři kamarády s kterýma se scházím, ale ani jeden z nich není doma. 

slaví Vánoce s přáteli a rodinou. 

pokud teda vím. moc se mi totiž nesvěřují. skoro spolu nemluvíme. vlastně bych se ani nedivila, kdyby si mě nepamatovali. stává se to častěji než by jste řekli.

lidé na sebe po čase zapomenou. pokud se k sobě dostatečně nepřilepí, nejsou jeden kus. 

je to logické, nemáme tak velikou paměť abychom si pamatovali vše.

překulila jsem se na bok a zadívala se na plátno a plechovku s namíchanou barvou. štětec se válel o kus vedle na plátně. určitě už byl zaschlý a bude se mi špatně umývat, ale zrovna v tenhle moment mi to bylo jedno.

v tenhle moment mi bylo všechno jedno.

byla jsem upoutaná na můj smutek, který mi vnukl takový nápad. sice jsem se cítila hrozně, a to proto, víte, tento rok jsem poprvé sama na Vánoce. říkáte si možná? no a co? to bude dobrý. 

ale co když nebude? co když už navždy budu sama.

pamatuju si jak všechny děti milovali dárky a jediné co chtěli na Vánoce bylo něco pod stromeček. já oproti tomu byla šťastná za Michaela a za to že jsem nebyla osamotě. 

jako jsem teď.

přesně toho jsem se vždycky bála. být sama. 

a přesně to se stalo. jak jsem čekala.

přes všechny ty roky co jsem se od Michaela odstěhovala se toho opravdu hodně změnilo. dřív jsem se samozřejmě nemusela starat o účty a domácnost, ale o tomhle nemluvím. mluvím o emocích. jelikož dřív jsem nejenom byla skoro stále s Mickem, ale také jsem se cítila úplně jinak. vím že tady stále popisuju jenom jednu emoci. 

radost. 

ale po všech těch zkušenostech už konečně vím co radost je.

je to ten pocit co máte když o vás má někdo zájem, nebo potkáte starého kamaráda ze školy, když si dáte fakt dobrou večeři, kouknete se na dobrý film nebo cokoliv co vám tenhle pocit dá.