Padrénie (Work in Progress)

Kapitola VI

         Jak běžel čas, tak se obyvatelé Padrenie čím dál více učili domestikovat zvířata. A právě alianci napadlo, že by se lidé a elfové mohli naučit létat na zvířatech. Elfové proto začali s výzkumy a přišli s výsledkem, že nasedávat na Gryfony-lvy s orlí hlavou, křídly a pařáty-je úplně stejné, jako nasedávat na koně. Hlavní je důvěra a čisté a milé srdce. Během pěti let lidé a elfové si ochočili všechny Gryfony a také se spřátelili s nově objeveným inteligentním národem Kentaurů...

Královna Lenka, princezna Eliška a princ Přemysl byli pozváni, aby se dostavili do města Orzawka. Přišla jim podivná zpráva, kterou museli nejdříve projednat s královskou rodinou, aby mohli generálové a další velitelé dále postupovat. 
„Dostali jsme zprávu, kde stojí:

"Vážené Slovanské velkokrálovství,
    žádám vás o přesunutí svých vojsk na vrchol Víkovského kopce.
Máme velké problémy, které vám sdělím na místě.
     Starosta města Víkov."

Posel, který přijel se zdál být velice divný. Obličej, který měl málo viditelný a z části zahalený kápí, byl jakoby popálený, šedivě zelenou barvu. Předal nám zprávu, řekl: "pozdravujte královnu" a odjel. Přes bláto, které měl na kopytech jeho kůň, bylo vidět, že mu chybí podkova a přesto zvíře šlo dále bez jakýchkoli problémů. Nepřijde vám to podezřelé, má paní?" pravil generál Otakar královně Lence.
„Ano, zajisté mi to podezřelé přijde. Co navrhujete?" odpověděla mu.
„Navrhuji, aby jsme tam poslali nějaké zvědy a pak podle toho zjistíme jak dál postupovat."
„Já bych navrhoval tam přijet se skupinkou vojáků, aby zajeli přímo do Víkova a zjistili situaci," řekl navrhl velitel Petr.
„To zakazuji. Naši purkmistři nejsou žádní tajnůstkáři. Kdykoliv, když se o něco jedná, tak napíše důvod. A jelikož existují vysílačky, tak může bez problému zavolat," odvětila královna.
„To je sice možné, ale raději bych tam vyslal nějaké vojáky, co když mají doopravdy nějaké problémy?" odvětil velitel Petr.
„Ne, to vám zakazuji, veliteli! Nemůžeme v těchto těžkých časech riskovat ztrátu našich vojáků jen kvůli jedné zprávě!" odpověděla vážně královna, „generále, vyšlete výzvědné gryfony, ať se na to podívají." rozkázala královna generálovi.

      Letci na gryfonech vylétli vysoko do poledního nebe mezi poletujícími ostrůvky a letěli k Víkovu. Po několika dlouhých hodinách letu se blížili k cíli.
„Tady gryfon super 6-1, skupině. Konec rádiového klidu, rozdělte se a leťte nepozorovaně blíž k městu. Režim, tajný. Přepínám," rozkázal velitel skupiny do vysílačky a ztratil se vysoko v oblacích, kde hlídkoval a pozoroval dění na zemi. Zdálo se, že žádný problém ve Víkově není. Ostatní gryfoni přistáli v lesích okolo, kde se nepozorovaně skryli a sledovali, zda nebude někde nějaké nebezpečí.
„Tady gryfon super 6-5, gryfonu super  6-1. Nezpozoroval jsem nic podezřelého. Přepínám."
„Rozumím gryfone super 6-5. Zůstaňte na svém místě. Přepínám," odpověděl velitel létal v oblacích, aby nebyla zjištěna jeho poloha a přistál na létajícím ostrůvku. Z ostrůvku dále sledoval a viděl své kolegy, kteří se skrývají v lesích. A aby je vůbec viděl, měl letec na očích speciální brýle, díky kterým dokázal vidět své druhy. Na tu dobu společně s vysílačkami to jsou docela výborné vynálezy, ale moc toho s technologiemi nesvedou. Zatím stále v boji vedou šípy, meče, luky, sekyry a nějaká ta zaklínadla a kouzla.
„Tady gryfon super 6-7, gryfonu super 6-1. V dálce jižně od Víkova jsem zaznamenal na radaru podezřelé červené body, nedokážu jich spočítat kolik jich je, ale vypadá to na několik mužů. Přepínám."
„Tady gryfon super 6-1, také je vidím. Zkusím slétnout trochu níž na další poletující ostrůvek a zkusím si je přiblížit. Přepínám." odpověděl a přiblížil si dalekohledem v brýlích zemi, kde se pohybovaly na radaru zobrazené červené tečky. Byla to skupinka nějakých podivných a podezřele ozbrojených vojáků.
„Tady gryfon super 6-1, všem. Ihned se vraťte na základnu, opakuji, vraťte se na základnu!Konec," ustaraně vyhrkl do vysílačky pokyn a všichni gryfoni se rozlétli do oblak, protože jim hrozilo nebezpečí. Ihned se z nebes přiřítili obří sokoli a jestřábi a začali útočit na gryfony.
„Tady gryfon super 6-1, zaútočte na nepřátelské letce!" vyhrkl větu do vysílačky a nebe bylo plné opeřených stvoření, které na sebe útočilo svými drápy a letci na nich stříleli ze svých kulometů, které vystřelovaly magické paprsky a při zásahu do nějaké části těla opeřence začaly hořet a tím zraňovaly gryfony, sokoly, nebo jestřáby.
Velitel gryfonů si  vyhlédl vedoucího opeřence protivníků, který se snaží sestřelit jednoho gryfona a dostal se sokolu za ocas. Začínal hned pálit ony paprsky na sokola, ale ten se mu vyhýbával různými manévry a jen ho pár krát škrábl. Pak se sokol obrátil zobákem šikmo vzhůru a chtěl zmizet v oblacích. Gryfon ho následoval a jelikož vlétl do oblak, tak nevěděl, kde se nachází a v mracích mu nepomohly ani jeho brýle, aby zjistil, kde může být jeho protivník.
Gryfon letěl stále přes oblak až doletěl nad mraky, pro zjištění, kde se nachází. Při průletu se málem srazil s poletujícím ostrůvkem, kolem kterého pak manévroval a přistál na jeho ploše. Velitel zjistil, že v tom zmatku neslyšel volání o pomoc svých ohrožených kamarádů, kteří byli sestřeleni nad Víkovem. Z jeho skupiny bylo sestřeleno asi 5 gryfonů. Krom zbylých jeho druhů si nevšiml dalších sokolů, nebo jestřábů. Zkusil se znovu proletět kolem ostrůvků na obloze a nikde neviděl ani jednoho nepřítele. Dokonce i podivné tečky na radaru zmizely. Cítil, že tato situace je ta nejzvláštnější, kterou kdy viděl.
„Proč by nepřítel zaútočil a pak zmizel? To mi nejde do hlavy," řekl si v duchu a pak doletěl svou skupinu vracející se domů.

      Přišel do velitelství, kde měl očekávat další rozkazy.
„Tady jsem má paní."
„Dobře. Vykonal jste dobrou práci, veliteli. Za nečekaný zvrat nenesete vinu. Ani my jsme nečekali, že se něco takového stane. Běžte si odpočinout do kasáren," odpověděla královna a usmála se, aby dodala velitelovi dobrou náladu po tak neúspěšné misi. Velitel odešel.
„Tak tedy. Jak jste viděli a slyšeli, tak gryfoni zpozorovali jižně od města na kopci podivné jednotky, které po letecké bitvě náhle zmizely z radarů a na zemi také nebyl. Nenapadá vás, co to mohlo být? Zde na fotce, kterou pořídil velitel díky svým brýlím vidíte jak ony divné jednotky vypadají."
„To opravdu nevím, co je to zač a co to mají za zbraně. Vypadají fakt podivně. Ještě jsem žádné takové věci neviděl a divím se, co to je. Přemýšlím, že Víkov možná mělo pravdu a že má doopravdy problém, ale proč nepoužilo svoji leteckou obranu proti sokolům a jestřábům? Je tu příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. Nenapadá mně žádná myšlenka, která by byla schopná rozluštit tuto hádanku," odpověděl generál Otakar.
„Popravdě také nevím, co provést..." řekl princ Přemysl, který se konečně přidal do řešení této otázky.
Někdo běží směrem k velící místnosti: „Má paní..." mluvil voják udýchaně, „přišla další zpráva. Tentokrát ale jiná a podivnější, než ta předchozí."
„Dobrá tedy, čtěte."
„ "Vážená královno Lenko,
město Víkov se nedočkalo Vaší pomoci.
Během vaší neúspěšné mise vpadlo město Víkov do rukou podivně ozbrojených skřetů.
Děkujeme za Vaši "snahu" a tímto bylo Slovensko podrobeno Černé Říši.
Nesnažte se zaútočit, nemáte šanci.
Kníže Matúš II. ,  Víkov."

Nevím co si o tom mám myslet, královno."
„Ale to je hrozné! Jaký podlý člověk tohle dokáže?!" rozčílila se královna a nevěděla, jestli má plakat, nebo zuřit. Starostí měla nad hlavu, kolikrát si nevěřila, že nedokáže vládnout stejně jako její padlý muž, ale její potomci, rodina a rádci jí vždy věřili.
„Ano, je to hrůza a proto říkám: pošleme tam vojsko! Nemůžeme přeci  věřit nějaké zprávě, kde stojí, že nemáme šanci zaútočit! To je nemožné, tohle číst král Daniel, tak..."
„Ale král Daniel tu není, veliteli Petře... Musíme to zvládnout i bez něho, sice nemáme takovou odvahu jako on a nejednáme moudře jako on. Království by později mělo jiného krále na starosti a tím je princ Přemysl. On má to předurčení vládnout jako král, stejně jako jeho otec," přerušil ho čaroděj Getarius, který vyšel ze dveří.
„Ale Getarie, já..." řekl Přemysl, kterého taky přerušil čaroděj: „máš  snad nějaké pochybnosti? Možná to ještě nevíš, ale všichni tví poddaní to cítí, že jsi správný následník trůnu. To ty podle starých zvyklostí a tradic máš vést naše království přes všechno dobré, či zlé. Království trpí, když je kralování rozdělenou více osobám. Ostatní králové s tím nesouhlasí, už i slovenský kníže Matúš druhý to s námi vzdal, když jsi mlčel a raději jste vyslali výzvědné gryfony, kteří Víkovu vůbec nepomohli. Můžeme být rádi, že alespoň král Polska a Ruska s námi i přes to všechno drží a pomáhají nám udržovat jednotu slovanů. A teď ti povím další věci, které mně trápí: Ekonomiku jsi přidělil lidem, kteří hrabou pouze pod sebe, chudoba se zase vrací, princi. Nastávají horší časy, než si kdokoli z nás může myslet. Já být vámi, přidělím Ekonomiku královně Lence, ta má z penězi zkušenosti. Nemůžeš přeci přidělovat důležité věci lidem, kteří nejsou věrohodní i přesto, že jim ty sám věříš," řekl Getarius princovi. Princezna a královna začaly plakat a generálové je uklidňovali.
„Cením si tvých rad, moudrý čaroději, ale i přesto se na samotné kralování necítím."
„Ale cítíš, jen si nejsi sám se sebou jistý. Ty bys raději chodil po lesích, nebo chránil své poddané, nebo spojence před občasnými přepadeními loupežníky, nebo vyhnanci. Jsi stejný jako tvůj otec, také se raději věnoval jiným činnostem, než kterým měl a přesto dokázal vést království," pravil moudrý čaroděj.
„Ještě to promyslím. Nepůjdeme teď řešit, co se stalo ve Víkově? Mám plán."

    Královské vojsko postupovalo hlavní silnicí dále na Jih. Následník trůnu princ Přemysl stanul v čele malé armády skládající se z lučištníků, jízdy a pěšáků s dlouhými meči. Všichni vojáci měli na sobě červené varkoče, tuniky, kabátce, kápě a kapuce se stříbrným lvem.Princova družina dorazila do bližšího města Moravy-Tržnice, kde se k nim přidala Moravská jízda čítající 500 mužů na koních v čele s princovým kamarádem hrabětem Mikulášem a pokračovali dále na jih. Koně měly na sobě čabraky s orlicí v modro-bílém čtvercovaném poli. Jezdci nosili kroužkovanou zbroj a na ni navlečený modro-bílý rytířský varkoč také s orlicí. Všichni Moravští a Čeští jezdci měli s sebou kopí s červenými a modro-bílými korouhvemi a prapory v jedné ruce, v druhé ruce štíty těch stejných barev a heraldickými znaky orlice a lva a také v pochvách nosili dlouhé meče. Vojáci se za necelé dva dny přiblížili k Víkovskému území. Na horizontu se tyčil Víkovský hrad.