Dokonalost chyb

Den první

Den, kdy jsem udělal jednu velkou, dokonalou chybu.

Stál jsem tam a přihlížel tomu, jak jí moji přátelé uráží. Ona jen seděla a soustředila se na jeden jediný bod. Byla to rýha v podlaze. Snažila se vyhnout tomu všemu, nevnímala okolní děj. Přišel jsem tam a dupnul přímo na tu rýhu v podlaze. Leknutím nadskočila. Okamžitě jí začaly z očí stékat malé pramínky slz. Usmál jsem se. Oni po ní začali házet brambory. Ano, opravdu- brambory. Několikrát jí trefili a smáli se, dokud nezazněl zvonek na začátek hodiny. Všichni se rychle rozprchli. Jen ona ne. Stále seděla schoulená v rohu a opírala se o studenou bílou, popraskanou stěnu. Pomalu jsem si sedl před ní. Její velké třpytivé oči se na mě upřely a ona konečně zvedla hlavu. Pohladil jsem ji po jejich hnědých rozcuchaných vlasech. Neucukla. Nelekla se. Ale přesto byla zmatená a stále potichu fňukala. Setřel jsem jí slzy z jejích buclatých tváří a políbil ji. Ano, opravdu se to stalo. Byla tak ošklivá a přitom tak nádherná. Nemohl jsem ji vidět smutnou. Objala mě. Po všech těch letech co ji jenom urážím a směju se jí mě objala.
,,Už tě nikdy nepustím, slibuju," zašeptal jsem. Měl jsem jít na hodinu, ale ne. Já zůstal s ní.