Dokonalost chyb

Den čtvrtý

Den, kdy jsem poprvé plakal.

Na minulý den jsem vzpomínal v posteli s hromadou kapesníků kolem sebe. Neplakal jsem proto, že mě odmítla. Plakal jsem štěstím. Proč zrovna štěstím? Protože já- Florian Blue se konečně zamiloval. Mé pravé jméno je Florian. Lidem říkám, že mé jméno je Matt. A proč? Je to něco jako důkaz důvery. Když člověku opravdu věřím, řeknu mu své pravé jméno. A to je právě ona. Moje tak nedokonalá Brambora. Co asi dělá?

Byl čas jít do školy. Vzal jsem si kolo a vyrazil. Cestou jsem míjel studenty ale ona nikde. Takže zbývaly jen dvě možnosti- buď je doma, nebo ve třídě. Jak jen jsem byl rád, že tak úžasná osoba chodí do stejné třídy jako já. Přitom vypadala nejméně o tři roky mladší.
Byla tam. Seděla shrbená v poslední lavici u okna ve svetru s rolákem, nejspíš aby jí nešly vidět modřiny na krku. Ignoroval jsem pozdravy mých přátel, sedl jsem si rovnou vedle ní a políbil ji. Ještě než mi stihla odpovědět na pouhé "ahoj," všichni už s otevřenou pusou sledovali jenom nás. Přesně tohle jsem čekal. Postupně se kolem její lavice shromáždila celá třída a úplně do předu se vecpal tlustej Karl. ,,Rozbi ji hubu Matte," zajásal úžasem. Zvedl jsem se a napřáhl pěst. Má malá Brambora začala plakat. Myslela si, že jsem to jen hrál abych jí nyní mohl ublížit, jenže pěst letěla přímo do Karlova obličeje. Okamžitě ho srazila k zemi a jeho objemné tělo zavalilo dalších pět zvědavců. Jakmile to spatřili, rozešli se mlčky každý ke svému místu. No a já?
Já zůstal se svou nádhernou Bramborou.

Objala mne. Znovu a znovu, až jsem měl pocit, že se mě snaží udusit. Její tvář byla zmalovaná velkou vrstvou make upu, jak se snažila zakrýt modřiny na obličeji.
,,Tak co se ti stalo, zlato," zašeptal jsem. Ona se mi přiklonila k uchu a co nejtiššeji řekla: ,,T-to táta." Nechápavě jsem na ni pohleděl. Místo dalších slov si mírně podzvedla sukni a já spatřil stopy na jejích nohou směřující dál. Hned mi došlo, co se stalo. ,,Jak mohl!" vykřikl jsem nahlas. Všichni se na mě otočili, ale to mi bylo jedno. Zvedl jsem se ze židle a naštvaně vyběhl ze třídy. Nastřádalo se ve mně tolik vzteku, tolik hněvu, tolik emocí. Sedl jsem na kolo a mířil přímo k jejímu domu. K jejímu otci.

Když jsem dorazil, zazvonil jsem na zvonek, div jsem ho nevyrval ze zdi. Když konečně ten hajzl přišel otevřít, okamžitě jsem ho omráčil. Následně jsem ho začal kopat do hlavy a do břicha. Na mých botách se leskla rudá barva a on prosil.
,,Příště si vyber někoho stejně silnýho ty srabe!" křičel jsem na něj. Takhle naštvaný jsem nikdy nebyl. Ani tak agresivní, vlastně jsem ani nikomu nikdy takhle neublížil.

Už vypadal, že ztrácí vědomí, když jsem najednou ztratil rovnováhu, díky nátlaku na záda. Byla to ona. Začala po mně řvát, co jsem to udělal a objímala svého tátu a utírala mu krev do své bíle sukně. Byl jsem zmatený, vždyť ji zneužil a zmlátil, proč ho lituje? Najednou začala hrozně plakat. Rvalo mi to srdce, tak jsem toho ubožáka dovlekl k nim na postel a nechal ji ho ošetřit. Nečekaně to proběhlo bez vážných zranění, ale kdyby moje malá Brambora nepřiběhla, nejspíš bych ho zabil. A tak skončil náš den plný slz, krve a polibků.