69 odstínů kuřete

Kappitola 10

Kuřeti začaly docházet nervy. Už tu trčelo minimálně týden a ještě si z něho nedali ani kousek. Vědělo, že pokud si nepospíší, tak se začne kazit. Jedinou útěchou pro něj bylo, že už bylo v igelitu s kořením na grilování. Rádo by už vše ukončilo. Ačkoliv mělo za sebou dlouhý a naplno užitý život, tak se mu z nějakého důvodu chtělo na pekáč. Netušilo, proč se mu chtělo tolik umřít. Jeho život byl úžasný až na to, že nikdy nemělo po boku žádnou slečnu. Ale doufalo, že se to před jeho smrtí změní. Proto taky tak doufalo, že jeho "panička" (ta dívka, co si ho koupila) si s ním ještě alespoň trošku užije. Už ho začala tížit ta samota. Kdyby alespoň mělo někoho na pokec. Konverzace s Albrechtem nikdy nekončily a kuře bylo potom většinou ještě ve větší depresi, než před onou konverzací. Doufalo, že do konce svého života nalezne alespoň někoho, s kým by si mohlo popovídat o svém životě. Nejideálnější by byl nějaký farář. Faráři, tedy lilky, byli velice nedostatkovým zbožím. Ne, že by jich bylo málo, ale velice malé procento populace bylo dostatečně schopné a odvážné, aby si nějakého koupilo. Kuře by rádo kamaráda. Takhle osamělé nebylo od jeho zapuštění do igelitu. Nemohlo nic. Přemýšlelo o tom, že si kvůli své depresi nechá nárůst patku a začne poslouchat Marylin Mansona.