69 odstínů kuřete

Občas se stává

Když se kuře probralo, tak si to uvědomilo. Trčelo tam už 5 dní! Začalo to na sobě pociťovat. Začalo hůř vidět, sluch už mu nesloužil jako dřív a už se nemohlo ani projet na kole. Začalo se ponořovat do myšlenek o ženském... DOTEKU. (O čem jiném vy úchylové. Můžete si zase nandat kalhoty.) Za chvíli se lednice opět otevřela a ruce dívky vrátily brambory. Bylo na nic něco jiného. Něco pozměněného, ale kuře nemohlo přijít na to, co to bylo. Pak mu to došlo. Oni je stáhly z kůže. Hned jak si to uvědomilo, uslyšelo jejich křik. Byl to křik plný zoufalství, bolesti a uspokojení. "Aha" pomyslelo si kuře "Já to věděl. Jsou to sadomasochisti. S nima si moc neužije. Bylo mu to líto. Navázalo telepatické spojení s Albrechtem. "Pane Albrecht?" "Ano?" "Bolí to?" "Docela dost" "A líbí se vám to?" "Docela dost" "Nepřipadá vám to divné?" "CO JSEM TO UŽ ŘÍKAL O VÁS KUŘATECH?! VY SE PROSTĚ NEZMĚNÍTE. NEDOKÁŽETE POCHOPIT ŽE I JINÁ STVOŘENÍ MOHOU MÍT SVÉ POTŘEBY?! I KDYBY VÁM NĚKDO..." Kuře to odmítalo poslouchat. Albrecht byl proti kuřatům nasazený stejně jako kdysi byl Adolf Ředkever na mrkve. Tyto nepokoje mezi jednotlivými zeleninami, hospodářskými bůhvíco a zvířaty se stále opakovaly a neměly řešení. Kuře to bralo lehce. Bylo mu jedno jakou má dané stvoření barvu nebo tvar. Prostě mělo všechny rádo takové, jací byli. Když navázalo zpátky spojení, uslyšelo "...A NIKDY UŽ TÍM KOŠTĚTEM NEZAMETALA! DOUFÁM, ŽE SE ZA SEBE STYDÍŠ!" Kuře sice nechápalo, jak se Albrecht dostal od nenávisti ke kuřatům k zametání koštětem, ale radši přitakalo. Už toho mělo dost. V tu chvíli se otevřely dveře lednice a něčí ruce popadly kuře a vyndaly ho na kuchyňskou linku. Vyndaly ho z igelitu a v tu chvíli kuře ucítilo závan čerstvého vzduchu. Ale ne na dlouho. Šouply ho do jiného igelitu a vrátily zpátky. DĚLÁTE SI ZE MĚ PR::L?! VÁŽNĚ?! VÁŽNĚ?! JEŠTĚ NENASTAL MŮJ ČAS?! V tu chvíli ale kuřeti prdla cévka v mozku a vidělo jen černo.