Teen mom

Adam: Romantická večeře

  Vůbec nevím, co to včera se Sandrou bylo. Častokrát jsem zažil, že jí nebylo zrovna nejlépe, ale ona tvrdí, že jí bylo špatně úplně jinak než obvykle. Nevím, nechápu to, ale jsem zvyklý na to, že Sandru občas moc nechápu.

    Ráno jsem ji nechtěl budit, tak jsem vstal, připravil jí snídani a na stole nechal vzkaz. Vyrazil jsem do práce. Je neuvěřitelné, že se mi povedlo schytat na všech semaforech červenou. Chyběla mi tu Sandra, protože jsem neměl s kým zpívat, ale nakonec jsem teda do práce dojel.

    "Zdar vole!" Těmito slovy mě téměř denně zdravil můj kolega. Znali jsme se už se základky pak jsme spolu šli na střední a teď spolu pracujeme. "Zdar, jak je? Něco novýho?" sednul jsem si za svůj stůl a zapnul jsem počítač. "Ty vole, to mi ani neuvěříš." Patrik se smál na celé kolo. "No dělej mluv! Nedočkavě jsem čekal co z něj vypadne. "Budu strejda vole!" Napřed jsem mu nechtěl uvěřit, ale znám ho moc dobře na to, abych poznal, že to myslí vážně. "Nekecej, Lucka je v tom?" Nevěřícně jsem vystřelil ze židle a koukal jsem na něj přes náš pracovní stůl. "Nojo, ségra je zbouchnutá, včera nám to oznámila na rodinný večeři." Ihned jsem k němu šel a poplácal ho po zádech. "No tak teda gratuluju strejdo!" Šel jsem si zase sednout a Patrik navrhl to jít večer zapít, ale musel jsem přece odmítnout, protože Sandře včera nebylo dobře a na tenhle večer jsem chtěl domluvit romantickou večeři. Patrik to pochopil a oba jsme se pustili do práce. Minuty se zdály jako hodiny a já bezmyšlenkovitě mlátil prstama do klávesnice a čekal na jakoukoli příležitost, která by mě od práce alespoň na chvilku odtrhla. A jako na zavolanou mi zazvonil mobil. Byla to Sandra.

"Ahoj miláčku, tak co, už je Ti lépe?"

"Ahoj zlato, jo už jsem v pohodě, vůbec nevím co to včera bylo. Proč si mě ráno nevzbudil? Alespoň bych Ti udělala snídani."

"Ty mi děláš snídaně pořád brouku, tak jsem Ti ji jednou chtěl udělat já. Zvlášť, když Ti večer nebylo nejlíp."

"Tak děkuju a co ten vzkaz? To jako vážně bychom dneska někam šli na večeři?"

"No, pokud budeš chtít. Dlouho jsme nikde nebyli."

"Jasně, že chci!"

"Tak fajn. Zlato budu muset končit mám strašně práce, přijdu domů kolem pátý."

"Dobře, tak Tě budu čekat, miluju Tě."

"Já Tebe, pa."

Položil jsem telefon a ještě chvilku se usmíval na počítač jak nějakej dement. A najednou na mě začal mluvit Patrik. "Jsem nevěděl, že jsi podpantoflák." S úšklebem připomínající smích se na mě Patrik podíval. "Co to meleš prosimtě." Musel jsem se zasmát, protože od Patrika jakožto od chlápka, který musí být doma přesně na čas, aby pomohl mamce s nádobím to sedělo. "Já tohle plánoval už delší dobu, my totiž se Sandrou spolu téměř žijeme a občas si prostě musíme udělat hezkej večer, jestli mi rozumíš." Po chvilce se Patrik poněkud nechápavě pousmál. "Čemu se zas tlemíš?" Už jsem nevěděl čemu se tak může takhle smát. "No, Sandře bylo 14 když si sní začal chodit, a to Ti nevadil ten věkový rozdíl?" Na tohle se mě ptalo spoustu lidí a překvapuje mě, že se Patrik zeptal až teď. Chvíli jsem přemýšlel jak začít, odkašlal jsem si a začal jsem to Patrikovi vysvětlovat.

    "Víš, já to vlastně taky nechápu, ale bylo mi nějak úplně jedno kolik nám je. Nikdy jsem to před klukama z party neříkal, ale narozdíl od nich mi nešlo o to, aby mi dala hned na prvním rande nebo tak něco. Prostě mě něčím uchvátila a věděl jsem, že chci aby to byla jednou moje manželka a matka mých dětí." Patrik chvíli nevěděl co mi na to říct, ale pak se nadechl a spustil:"wow, to bylo jak z nějakýho americkýho slaďáku." A začal se smát, že to museli slyšet i v horním patře. "Ty jsi ale dneska vtipnej" hned jsem touhle větou přerušil jeho hlasitý smích. Vím, že to Patrik nemyslel zle, na to je to až moc hodnej trouba.

    Uplynulo v práci pár hodin a blížil se čas na oběd. "No kámo, tak se měj, pozdravuj Sandru a někdy půjdem zapít toho prcka." Patrik vypnul svůj počítač sbalil si věci a chystal se domů. "Jojo, čau, měj se." Když už stál u dveří měl asi potřebu použít ještě jednu narážku. "A neseď u toho počítače moc dlouho, ať se do něj taky nezamiluješ!" Usmál jsem se a zakroutil hlavou. "Prosimtě vypadni už." Patrik se smíchem zavřel dveře a já byl v kanclu konečně sám. Když už jsem měl všechno hotový koukal jsme na internet, abych našel nějakej tip na dobrou restauraci. Štěstí se na mě usmálo a našel jsem jednu v centru města, přečetl si recenze, prohlédl jsem si fotogalerii a usoudil, že je to skvělá volba.

    S pocitem, že jsem vážně borec jsem se vracel domů, kde na mě čekala má skvělá přítelkyně. "Jsem doma zlato!" Zakřičel jsem z chodby a zul jsem si boty. Ale Sandra mi neodpovídala. Šel jsem se teda podívat do ložnice. Na posteli byla hromada jejího oblečení, které Sandra vyhazovala ze skříně. "Sandro?" Otočila se na mě, měla červené oči tekly jí slzy. Přišla ke mně a pevně mě objala. "Co se děje?" Vůbec jsem nechápal, co Sandra dělá, proč brečí a proč má vyházenou půlku skříně. Sandra se otočila k posteli a začala máchat rukama. "Podívej se na to! Tolik hadrů a ve všech vypadám strašně." Sedla si na postel s hlava jí spadla do dlaní. "Sandro..." Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Šel jsem si k ní sednout a přitiskl ji k sobě. Sandra se rozbrečela ještě víc. "Když já jsem tak strašně ošklivá! Takhle nemůžu nikam jít." Tyhle nálady občas mívala, ale tohle byl teda masakr. Ale musel jsem zakročit. "Sandro, podívej se na mě." Sandra chvilku protestovala, ale nakonec zvedla hlavu a dívala se mi do očí. "Zlato, Ty jsi ta nejkrásnější holka, kterou jsem kdy viděl. Vypadáš skvěle v jakémkoli oblečení...  i bez něj." Sandra se usmála a už jsem měl napůl vyhráno. "Hele, běž se vysprchovat a já Ti mezitím něco vyberu jo?" Políbil jsem ji na čelo, usmála se a šla do koupelny.
  
   "No ty vole, co to sakra bylo?!" řekl jsem si potichu pro sebe, když Sandra zmizela za dveřmi koupelny. Podíval jsem se na obrovskou hroudu oblečení a jenom jsem pomyslel na to,  jak dlouho bude trvat, než se to všechno zase složí a uklidí do skříně. Vybral jsem krátké tmavě modré šaty bez ramínek a když jsem si v nich Sandru představil, úplně jsem zapomněl na to, že to v ložnici vypadá jako po výbuchu a vzal je s sebou do koupelny ukázat Sandře.

    Když jsem ji viděl jak se usmívá a je v pohodě těšil jsem se čím dál víc na dnešní večer...

Další část mého příběhu je na světě, určitě dávejte vědět, jak se Vám příběh líbí nebo nelíbí a poraďte co zlepšit. Budu ráda za jakoukoli odezvu.