JEDNA VELKÁ LEŽ [KOUZELNÁ BERUŠKA A ČERNÝ KOCOUR FF CZ]

CHAPTER NUMBER TWO

TOHO DNE RÁNO

Ráno jsem se výjimečně probudila včas. Co včas, probudila jsem se hodinu předtím, než začínala škola. Z postele jsem vyskočila a ani jsem o nic nezakopla. Za svého vlastního radostného zpěvu jsem se rychle oblékla. Zpěvem jsem probudila do té doby poklidně spící Tikki.

,, Dobré ráno, Marinette, " pozdravila mě zvesela moje malá červená přítelkyně.

,, Tobě taky, Tikki, " odvětila jsem jí s úsměvem na tváři, ,, co takhle vyrazit dneska do školy o něco dřív? Bylo by fajn pro jednou nepřijít pozdě nebo neběžet. " Abych řekla pravdu, za moji dobrou náladu může zčásti taky fakt, že už dva týdny se neobjevil žádný akuma.

,, To zní dobře, " řekla a vylétla.

,, Super! Půjdu nám pro snídani a vyrazíme, " seběhla jsem schody a pozdravila rodiče. Vzala jsem si od mamky croissant a dvě čerstvé sušenky pro Tikki a vrátila se do svého pokoje. Přes rameno jsem si vzala kabelku, do které vletěla Tikki. Zavřela jsem ji, vzala si batoh a vydala jsem se do školy.

Před školou nikdo nebyl, tak jsem se rozhodla, že dnes výjimečně na Alyu počkám já.

,, Ta bude překvapená, až mě tady uvidí, " pomyslím si. Už třetím rokem na mě vždycky čeká ona. Opřela jsem se o zábradlí a čekala jsem. Zanedlouho se objevila mně povědomá bílá limuzína. Z ní vystoupil Adrien. Chvíli se hlasitě hádal s někým uvnitř, ale potom zabouchnul dveře a vydal se do třídy.

,, Ahoj, Adriene, " pozdravila jsem ho a k pozdravu jsem připojila zamávání. Otočil se a překvapeně si mě prohlédl. Nestává se často, abych někde byla včas nebo dokonce dřív.

,, Ahoj, Marinette, " pozdraví mě a nasadí falešný úsměv. Jak jsem to poznala? Jeho oči se nesmály, spíš umíraly.

,, Jsi v pořádku? Vypadáš smutně. " Nechci, aby byl smutný. Nechci, aby někdo byl smutný. Smutek nemám ráda.

,, Jo, všechno v pohodě. " Lže, jako když tiskne. A to se mi vůbec nelíbí.

,, Nemusíš mi lhát, " oznámím mu a upřeně se mu podívám do očí.

,, Co? " Vypadá trochu vylekaně.

,, Neumím číst z tváře, ale jasně vidím, že lžeš. " Posadila jsem se na schody a rukou jsem poklepala vedle sebe. Adrien ještě chvíli váhal. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv nesměle opětoval. Nakonec se vedle mě posadil. Položil si brašnu k nohám.

,, Takže? " zeptala jsem se, když chvíli mlčel.

,, No, jde o otce. Nutí mě chodit na focení, šerm, basketbal a všechno, co chci dělat mi zakazuje! Já bych chtěl žít normální život! " vykřikne a složí si hlavu do dlaní. Je mi ho líto. Jednou rukou ho obejmu okolo ramen a přitáhnu si ho blíž k sobě. Třese se a mě dojde, že brečí. Jednou rukou ho hladím po rameni, druhou ho držím a jemně jím kolébám ze strany na stranu.

,, Jen se vyplakej, to bude dobrý, Adriene. Uvidíš, " zkoušela jsem ho utěšit. Po chvíli si otře slzy a objetí mi opětuje.

,, Díky, Marinette, jsi jediná, kdo si všimnul, že jsem nasadil modelovský úsměv. Ostatní ho neprokoukli, " šeptá mi do vlasů.

,, Víš, v dnešní době má každý problémy a každý občas musí zfalšovat úsměv. Proto je tak těžký odhalit falešný úsměv. Když ho nosíme všichni, tak už není poznat ten opravdový. Pravda je vidět jen v našich očích. Když máš v očích bolest, nedíváš se do očí ostatním, aby náhodou oni neodhalili tebe, a tak se stane, že neodhalíš ani ty je.