JEDNA VELKÁ LEŽ [KOUZELNÁ BERUŠKA A ČERNÝ KOCOUR FF CZ]

CHAPTER NUMBER FOUR

Probouzím se v jakési místnosti, kterou vůbec nepoznávám. Tedy ne, že bych ji měla z čeho poznat. V místnosti totiž vládne neproniknutelná tma. Zamávám si rukou před obličejem, ale nevidím ji. Ležím schoulená u zdi. Opatrně se zvednu tak, abych způsobila, co nejmenší hluk. Naštěstí se mi to podaří. Trochu mě bolí krk, ale s tím se dokážu smířit.

Pravou ruku si položím na zeď a udělám krok dopředu. A další a další. Když ujdu asi dvacet kroků, nacházím se u rohu. Pootočím se. Po dalších pětadvaceti krocích jsem u dalšího rohu. Znovu se rozejdu a opět po pětadvaceti krocích dospěju k dalšímu rohu. Ale opět nic. Jdu dál a zase se zastavím v rohu.

„ To je čtvrtý. Teď tu musí být dveře, “ pomyslím si a ta myšlenka ve mně rozproudí naději.

Už nepočítám kroky. Taky proč, že? Proto mě vyděsí, když se dostanu k rohu. Pátému. Ony tu nejsou dveře. Výborně.

„ Tikki? Asi se budu muset přeměnit, “ zašeptám do své tašky, kde se Tikki vždy schovává. Chvíli čekám, ale ona se neozývá.

„ Tikki? TIKKI! “ začínám panikařit a úplně se vykašlu na nějaké utajení. Vysypu obsah tašky na zem a přehrabuji se v něm, ale nic albyť jen vzdáleně podobného Tikki nenahmatám. Chvíli stepuju nervózně na místě a přemýšlím, co se Tikki mohlo stát. Napadá mě hrozivá myšlenka.

Pomalu, abych ten zlomový okamžik co nejvíc oddálila, zvedám ruku k uchu. Prohmatám si ušní lalůček a s neuvěřitelnou úlevou vydechnu, když narazím na studený povrch svého Mirákula v podobě náušnice.

Nevím proč, ale popadne mě nutkání zkontrolovat i druhé ucho. Na tváři mám pořád ještě úlevný úsměv. Ten ale okamžitě povadne, protože zjistím, že druhá náušnice chybí.

Zděšeně lapám po dechu. Proto tu Tikki nejspíš není. Když si sundám Mirákulum, Tikki zmizí. Teď už nemám absolutně žádnou šanci se odsud dostat.

Teprve po další chvíli mi dochází, co to ještě znamená. Znám v Paříži jen jediného člověka, který touží po Mirákulech a je ochoten je získat bez ohlížení se na možné následky.

„ Lišaj, “ zašeptám. Při tom slově mi srdce poklesne.

Zároveň ale místnost prozáří tlumené modré světlo odněkud nade mnou. Zvedám hlavu a zjišťuji, že místo stropu mám jen jakýsi kus skla. Na něm právě stojí osoba ve fialovém obleku s holí.

„ Leť, můj malý akumo, a obrať ho ke zlu! “ zaslechnu a útroby se mi sevřou obrovským strachem. Když jsem tady zavřená, kdo očistí akumu? Jestli to dopadne jako s Kamenným Srdcem, tak to Kocour... Kocour. Neměla jsem čas nad ním přemýšlet, ale odhalila jsem jeho identitu.

Je to kluk, kterého ze srdce miluju. A on má podle všeho rád zase mě. Zatřesu hlavou. Teď není zrovna čas na přemýšlení o klucích, i kdyby to měl být někdo tak neskutečně dokonalý jako Adrien.

„ Zdravím, hmyze, “ utrousí Lišaj jen tak mimochodem, jako kdyby mě měl zavřenou každý den.

„ To říká chlápek v obleku motýla? “ zvednu obočí, v hlase se mi ozývá sarkastický podtón a tvář mi zkřiví drzý úšklebek.

„ Nějak drzá na to, že jsi tady vlastně vězeň, “ poznamená v klidu.

„ A proč že jsem tady vlastně vězeň? “ provokuji naschvál a opřu se o zeď.

„ Jsi ještě hloupější, než jsem kdy myslel. Naprosto pitomá hlupačka, " odfrkne si. Neubráním se ušklíbnutí.

„ Chci tvoje Mirákula, odporná moucho, “ zasyčí. Ztuhnu. On mi řekl moucho? Moucho?!?