Láska ze střídačky

Rozbruslení

Venku začaly padat první sněhové vločky. Milióny vloček různého typu.

Po cestě, která vede k nádraží šla vyšší postava. Byla to dívka v černém kabátu, modrých kalhotách a bílou čepicí s chlupatou bambulí. Za sebou zanechávala otisky svých bot v čerstvě napadaném sněhu. Na prameny tmavých vlasů jí sedal bílý sníh. Prošla kolem lampy, která byla pokrytá námrazou. Okamžitě si připadala jako v Narnii.

Na nádraží dorazila přesně načas. Stála ve sněhové chumelenici a čekala, jestli vlak uráčí dorazit. Všechno měla spočítané na minuty. Nesnášela, když bylo nějaké zpoždění. Dneska ale jel přesně. Tak to má vypadat. Pomyslela si a pousmála se.

Nastoupila do vagónu a sedla si na volné místo. Tašku si dala na vedlejší sedadlo. Sundala si čepici, kterou položila na malý stoleček u okna. Z pod kabátu vytáhla modrou šálu s bílými konci. Prohrábla si vlasy a svýma očima pozorovala lidi ve vlaku. Starší pán. Několik dívek, možná jim mohlo být šestnáct nebo sedmnáct let. A jeden kluk. Zaměřila na něj pohled. Tmavé vlasy, poměrně vysoký, světle džíny a tmavá bunda. Víc neviděla, seděl k ní zády. Potom se pohodlně opřela a pozorovala ubíhající krajinu kolem.

Uběhlo čtvrt hodiny a Katy sedící ve vlaku si dávala na hlavu čepici. Přijížděla do své konečné stanice. Ještě, než se vydala ke dveřím zahlédla chlapce, který taky vystupoval. On si jí nevšiml ale ona ano. Hlavně jeho bundy. Na pravé straně měl znak něčeho, co by vůbec nečekala. Logo, které znala tak dlouho. Na bundě měl kulatý znak vítkovického hokejového klubu. Okamžitě se na jejím obličeji objevil úsměv. Ráda potkávala lidi, kteří sdíleli její lásku k hokeji. Vystoupila z vlaku a rychlou chůzí se prodírala davem lidí, pomalých jako želvy.

**

Díky bohu jsem přežila další školní týden.

Naše nenápadná dívka loudavým krokem šla ze školy. Stačila jedna písemka z chemie a hned se jí zkazila nálada. Věděla, že to pokazila. Snažila se na to nemyslet. Dnes šla na hokej. Tohle si neustále připomínala. Stěží může vědět, jak spočítá pětiprocentní roztok, když myslela na ledovou plochu.

V tramvaji přeplněno. Neměla si kde sednout. Stála a nepřítomně hleděla z okna. Kolem krku měla omotanou hokejovou šálu.

„Sport aréna," zaznělo z reproduktorů. Znamení že měla vystoupit. Sešla těch pár schodů. Nenápadně se porozhlédla, jestli někdo taky nejde na zápas. Stejným směrem šli pánové v dresech.

Před vstupem si z kapsy vytáhla vstupenku a zkontrolovala si datumy. Pousmála se a prošla skrz turniket. Moc lidí se zatím neobjevovalo, do zápasu zbývalo dost času. Ale Katy ráda chodila dřív. Sledovala, jak se hokejisté během rozbruslení protahují. A taky byla možnost, že chytne nějaký zatoulaný puk.

Zamířila si to k bílé přepážce. Za ní stál starší pán prodávající hokejové kartičky.

„Zdravím Katy," řekl mile, „čekal jsem, že tě uvidím," usmál se. Jeho prošedivělé vlasy, veselé oči a široká čelist skvěle připomínaly pohádkového dědečka.

„Pěkný den Alberte," odpověděla a prohlédla si karty, které dneska měl vystavené.

„Hledáš něco konkrétního?"

„Spíše se jenom koukám, většinou už mám," usmála se.

„Dobrá děvenko, necháš si u mne zase tašku?" zeptal se.

„Jestli to nevadí," dodala Katy a sundala si ji z ramene.

„Vůbec ne, nechám ti ji tady," odpověděl Albert a opatrně ji položil pod pult, „co tam taháš proboha?" zasmál se.

„Učebnice," pokrčila rameny a otočila stránku alba.

„Ahoj Tome," zvolal najednou Albert a zamával. Katarína se zvědavě otočila. Vedle ní se objevil chlapec. Poměrně vysoký s tmavými vlasy. Usmál se a pozdravil nazpátek. Jelikož si Katy nevšiml, tak měla možnost si ho lépe prohlédnout. Zelené jiskřivé oči, vysoké čelo a ostré lícní kosti. Když se zasmál vtipu, který právě pronesl Albert, tak se mu objevily roztomilé ďolíčky. Katy si nervózně prohrábla vlasy a sklopila pohled. Zrovna si pročítala kartu s hráčem číslo osmdesát pět, Jiřím Burgerem. Album jí zmizelo z dohledu. Onen mladík si ho přivlastnil, aniž by na dívku bral ohled.

„Hej, já si to četla!" utrhla na něj. Vyjeveně se na ni podíval a lehce mu klesla čelist. Katarína protočila oči. „Nech to plavat," ztišila hlas a otočila se k odchodu. Tomáš ji chytl za paži a zadržel tak její rychlý únik.

„Neviděli jsme se někde?" řekl místo omluvy. Katy vyplašeně zakroutila hlavou a vyškubla se z jeho sevření, které bylo silné. Tomáš si uvědomil, že svou silou ji drtil ruku. Pustil ji a Katy rychlým krokem odběhla. Nedbala na jeho volání.

„Kdo to byl? Nějaká tvoje další holubička?" ozval se posměšný hlas. Vedle Tomáše stál jeho kamarád a věnoval mu pěst do ramene.

„Nech si toho," řekl nasupeně, „vůbec nevím, která to byla!" Matěj mu dal ruce kolem ramen a dál ho popichoval.

„Ty, že neznáš holky z okolí dvou kilometrů? Takovej Casanova," a rozcuchal mu vlasy. Tom ho odstrčil.

„Pojď se raději podívat na rozbruslení," nadhodil téma a bez odpovědi se vydal sám. Matěj ho dostihl až u mantinelů.

Na led zrovna vyjeli hokejisti a zanechávali za sebou bílé šmouhy. Brankář se dostavil před bránu a protahoval se. Tomáš se porozhlédl a opět uviděl onu dívku. Stála u plexiskla a uchváceně sledovala dění na ledě. Pousmál se. Chtěl nenápadně s ní navázat konverzaci.

„Aby ti neukápla slina," pronesl směrem k ní. Vyděšeně se na něj otočila.

„Nějaký problém?" řekla ostře. A zase odešla. Tomáš se za ní díval a nechápal, proč pořád utíká.

Katy procházela zástupem lidí na své místo. Neměla náladu na nějakého kluka, který si myslí, kdo ví jak není vtipný. Pořádně jí to namíchlo. Proto se rozhlížela po nejbližší možné variantě uklidnění. Vítězoslavně se usmála. Nasměrovala svoje kroky ke stánku s pivem a jedno si koupila. Teď byla ráda, že nemusí jezdit autem.

Hra ještě nezačala, a tak se šla podívat na rozbruslení. Tentokrát to vzala oklikou, aby nemusela potkat toho otravného kluka. Při myšlence na něj se musela napít zlatavé tekutiny. Opřela se lokty o okraj plexiskla a sledovala hokejisty, jak si pohrávají s pukem. Dokonale se uvolnila a užívala si svou přítomnost v blízkosti lední plochy.

Takhle je sledovala, dokud nebyli všichni donuceni opustit led z důvodu příjezdu rolby. Katy ještě chvíli pozorovala, jak malé děti žadoní o podpisy. Dopila poslední kapky piva a pohledem vyhledávala koš. Její zrak však našel něco, spíše někoho. Zase on? Chodím sem tak dlouho a zrovna dneska na něj narážím co chvíli... Zatnula zuby a dělala, že nikoho neviděla. On si ji však všiml stejně, dobře jako ona jeho. Ještě, než stihla cokoliv říct nebo udělat, zůstal ji v kelímku od piva papírek. Tomáš na ni mrkl a odešel na své místo.

S pozvednutým obočím ho vytáhla a přečetla.

Moc se neopij.

Hlasitě si odfrkla a povšimla si, že je popsaný i z druhé strany.

Jak se jmenuješ?

Zmačkala papírek do malé kuličky a společně s kelímkem ho hodila do koše. Ale přece jenom se musela zasmát. Nad jeho opovážlivostí. Těšilo jí, že si ji někdo všimnul a nenadává ji za svou existenci.