Láska ze střídačky

Prolog

Měsíční svit osvětloval ulici. Proplétal se mezi větvemi a domy. Měsíc osvětlil tvář hledící z okna. Tvář patřila děvčeti jejíž oči měli barvu hořké čokolády. Zamyšleně pozorovala noční oblohu. Vlasy měla rozpuštěné podél svého obličeje. Dala si jeden neposedný tmavý pramen vlasů za ucho a hlasitě si povzdychla.

„Na nic nemysli, jinak neusneš!" pronesla sama k sobě Katarína. Nemohla spát, tak jako každou neděli. Každá nedělní noc probíhala stejně. Nemohla spát kvůli tomu, že je zítra škola. Ne, že by ji škola nešla, jenom měla menší problém se spolužáky. Nikdo se s ní nebavil, nikdo si jí nikdy nevšiml. Prostě pro okolí byla vzduch. Pár lidí se sice našlo, kteří ji slušně pozdravili a zeptali se jak se má, ale byla to drtivá menšina. Obzvláště chlapci o ní nejeví zájem s ní jakkoliv navázat kontakt. Ne, že by byla nějak škaredá, byla prostě nezajímavá. Kluci se zajímali o holky s větším poprsím, make-upem na obličeji a sexy tělem. Ani jedno z toho nesedělo na naši Katarínu. Neměla nijak sexy tělo, ani se nemalovala. Člověk by o ní řekl, že je průměrná. Průměrná výška, průměrná velikost hrudníku. O svůj zevnějšek moc nedbala a možná proto se o ní nikdo nezajímal.

Sice vypadá jako holka, ale rozhodně se tak nechová. U jiných dívek byste nečekali, že hraje krvavé hry nebo čte věci, které její spolužačky nazývají 'fantas magorie pro děti'. Ale ještě něčím se od nich liší. Katarína miluje hokej. Už od mala ji táta bral na zápasy a ona se do toho zamilovala. Chtěla ho zkusit hrát, ale rodiče jí to nedovolili. Až moc se báli, že by si něco udělala.

Prázdniny už skončily a začala škola. Dva týdny už tam chodila a stále je to stejné jako každý rok. Celé tři roky střední školy probíhaly následovně; vstane, nasnídá se, umyje, jde do školy, tam přežije celé dopoledne a kus odpoledne a jde domů. Je to jako nudná horská dráha, nemůžete z ní vyjet, sem tam se sice objeví nějaký sešup, ale jinak je to pořád dokola.

Katarína slezla z parapetu, na chodidlech cítila studené parkety. Chvíli tam stála ale nakonec zalezla do postele. Pořádně se zachumlala do peřiny a v hlavě si snažila udržet tmu. Na nic nemyslela a to jí pomohlo propadnout se do světa snů.

**

Naši hnědovlásku probudilo velice hlasitý školní zvonek. Polekaně s sebou trhla a rozhlédla se kolem. Seděla ve třídě, kde se už všichni chystali odejít na další hodinu. Jak jsem se dostala do školy sakra? Prolétlo Katy hlavou. Koukala na lavici před sebou a přemýšlela co teď mají za hodinu. Když do ní jedna spolužačka strčila a pronesla, že by měla jít. Nacházela věci do batohu, dala si ho na jedno rameno a rychlou chůzí vyšla ze třídy. Před učebnou se hromadila větší část nových prváků. Koukali na ni s náboženskou úctou. Někteří se koukali do země, aby se na ni náhodou nepodívali. Katarína očima hledala nějakou známou tvář. Zahlédla menší skupinu kluků ze třídy. Chtěla se jich jít zeptat kde teď mají hodinu, ale neudělala to. Raději přešla k lavičce, tam si sedla a začala hledat rozvrh hodin. Po několikaminutovém boji ho našla. Hlasitě se plácla do čela. Vždyť mám volnou hodinu. Jak jsem mohla zapomenout? Dala si batoh na záda a vydala se do přízemí, kde je knihovna. Ráda chodila do knihovny, protože tam většinou nikoho nepotkala. Bylo to takové její útočiště.

Ztracená v myšlenkách dorazila před dveře knihovny. Odpustila si zaklepání a otevřela dveře. Byla to menší místnost s bílými zdmi a kobercem. Většinu místnosti pokrývali police s knihami, stoly s židlemi a několik křesel. Zavřela za sebou dveře a hned měla nutkání odejít. U stolu seděla asi polovina její třídy. Což znamenalo samé dívky. Nakláněly se k sobě a něco si šeptaly. Když si všimli její přítomnosti, tak hned utichly a nasadily otrávený výraz. Katarína si skousla jazyk a se sklopenou hlavou šla ke křeslu v nejvzdálenějším rohu. Otevřela batoh a vytáhla si knihu od sira Arthura Conana Doyla. Pomalinku pročítala řádky, až se do čtení ponořila úplně a ztratila přehled co se děje kolem ní. Četla kapitolu za kapitolou. Nakonec knihu zavřela a dala ji na stolek vedle ní. Sundala si papuče a přitáhla si nohy k tělu. Položila bradu na kolena a zamyšleně hleděla na koberec. V mozku si neustále opakovala průběh knihy a zvažovala, kdo může být pachatelem. Najednou se ozvalo od stolu: „No fuj! Cítíte to taky holky? Katarína se zula!" a nato se ozval jízlivý smích. Naše dívka se podívala směrem k nim a nahodila nechápavý výraz. Vždyť jí nohy nesmrdí. Tentokrát promluvila blondýnka: „Kataríno! Neměla by sis umýt nohy savem?" Následoval další jízlivý smích.