Knife/5sos

1•

Zbývá půl hodiny do přistání. Celý let jsem prospala nebo se koukala z okna. Z uší jsem vytrhla sluchátka, protože mi hudba po těch dvanácti hodinách lezla na nervy.

Hned jsem uslyšela hučení motorů. Jediný, co jsem chtěla bylo ticho. Obvykle si pouštím doma písničky nebo televizi, na kterou se stejně nekoukám, jen aby nebylo ticho.

Ale teď mi všechny zvuky narážely do hlavy a způsobovaly mi větší bolest hlavy. Vzala jsem svůj telefon do ruky a ruku jsem natáhla, abych se v displeji viděla.

Moje, až moc dlouhé vlasy byly zacuchaný. Celej obličej jsem měla suchej. Rty popraskaný. O mých očích nemluvě. Kdybyste se zeptali, co na sobě nenávidím, tak jsou to oči.

Mám je strašně malé a zapadlé. Pokroutila jsem nad svojí škaredostí hlavou. Mobil jsem položila na svoje stehna. Předklonila jsem se a otevřela jsem tašku, co jsem měla pod nohama.
Začala jsem podle hmatu hledat kosmetickou taštičku, ale jakoby tam nebyla. Trošku svůj unavenej pohled přeměnila na zachmuřenej.

Když jsem konečně nahmatala něco podobnýho té tašce, tak jsem to vytáhla. Po zjištění, že je to deštník jsem vydala zmučený zvuk. Proč jsem si brala do letadla deštník?

Deštník jsem si položila na klín vedle telefonu, aby se mi při další pokusu najít tu taštičku nemotal. Konečně jsem ji nahmatala. Deštník jsem do tašky zase vrátila.

Vzala jsem hřeben a začala si rozčesávat svoje blonďaté vlasy. Nakonec jsem si vlasy dala do copu. Potom jsem si dala jen řasenku, aby mi zvětšila trošku oči.

....

Vystoupila jsem z letadla. V levé ruce jsem držela telefon a v pravé kufr. Přes ramena jsem měla sportovní tašku.

Otevřela jsem mobil a napsala na číslo, co mi dal táta.

Dobrý den, zrovna jsem vylezla z letadla. Kam mám přijít?

Zmáčkla jsem tlačítko odeslat. Když jsem zkontrolovala, že se moje zpráva odeslala, zamkla jsem telefon. Ruku i s mým mobile jsem dala podél těla.

Stoupla jsem si na špičky a začala jsem se rozhlížet. Bylo to úplně zbytečný, protože jsem nevěděla, jak kdo má vypadat. Když jsem si tohle uvedomila, tak jsem zase zpátky dopadla na paty.

Mobil mi v ruce nepříjemně zavibroval. Z nervozity jsem se lekla, jako kdybych měla to nejčernější svědomí. Rychle jsem se podívala na SMSku, jakoby mi šlo o život.

Čekáme tě před východem. Máme tady jednu modrou hlavu.

Po přečtení téhle milostné zprávy jsem byla ještě víc nervózní. Mobil jsem zamkla a dala ho do kapsy svých džín.

Chytla jsem pevněji kufr a rvala se davy lidí k východu, ale pořád jsem modrou hlavu nemohla najít. Nervozita stoupala, jako teplota v troubě.

Přišla jsem k čtyřem klukům. Všichni si mě sjeli pohledem. V ten moment jsem se chtěla propadnot. Nervózně jsem si mnula prsty, zásadně jsem se koukala do země.

"Umh, dobrý den" snažím se, aby to vyznělo, co nejvíc mile. "Ahoj, já jsem Michael, a hlavně, tykej nám!" Když uslyším první slova, vzhlédnu ke klukovi s modrýma vlasama.

"Mikey" uculím se. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzala. Hned jsem si dala ruku přes pusu. Michael to díky bohu nevzal nějak osobně.

"Amy" řekla jsem a váhala jsem, jestli natáhnou ruku, či nechat. Rozhodla jsem se, že ji nechám u sebe. Snad neurazím.

"Calum"řekl otráveně klučina asi nejvíc opálenej. "Luke" zamrmlá blonďák a protočí očima. "Ashton" řekne kluk s roztomilým výrazem. Na všechny jsem se koukala. Falešně jsem se usmála a koukla se na svoje, už ošoupaný Vansky.

Povzdychce jsem si. Nemají mě rádi. Koukají na mě, jak na největší krávu. Nejmilejší mně přijde Michael, ale uvidíme.

"Jdeme" zavelel hlubší hlas, byl to s největší pravděpodobností Luke. Chytla jsem  pevněji svůj kufru a šla jsem za Lukem. Dívala jsem se do země a jediný, co bylo slyšet byl můj kufr, který jel po asfaltu.

Zřejmě máme tichou domácnost. "Amy, Amy, AMY!" Zařval někdo na mě. Rychle zvednu pohled na dotyčnýho, který na mě řval. Byl to Calum a ukazoval na auto.

Takže chlapci jsou zažívání idioti. Změnila jsem směr k BMW X5. Taková velká kráva. Přišla jsem kufru, který byl už otevřený a u něho stál Mike.

Zašklebil se na mě a natáhl ruku pro můj kufr, kterej jsem mu s radostí podala. Jak zavřel kufr od auta jsem přišla k němu. "Um, kam si mám prosím sednou?"

"Sedni si dozadu prosím" ukáže na dveře na pravé straně. Jen lehce přikývnu a sednu si do auta.

Po asi hodince a půl jsem doma! Jupí jou. Jsem v pokoji a vybaluju si věci. Jsem strašně unavená, hladová, ale chci si to vybalit a mít pokoj.

Poslední kus, což je nějakej černej svetr na kterej jsem úplně zapomněla. Trošku jsem vypískla a skočila do měkké postele.