Osvobozená

1.

Celý pohřeb organizovala z velké části mámina nejlepší kamarádka Rachel, protože já sama bych to nezvládla.

Když jsem se probudila v nemocnici, čekala jsem, že první koho uvidím, budou moji rodiče. Ale když jsem za nimi chtěla jít, doktor mě zastavil. "Počkejte, slečno Parkerová. Měla by jste se posadit." Tak sem si sedla, a čekala co z mi chce sdělit. Bála jsem se, co řekne, protože mluvil velice vážným hlasem. "Jennifer, Vaši rodiče po nárazu do stromu oba utrpěli velice vážná zranění. U obou dvou jsme dělali co jsme mohli, ale bohužel... ani jednoho se nám nepodařilo zachránit. Je mi to moc líto. Upřímnou soustrast." S lítostí v očích se na mě podíval a pak odešel.

Při té vzpomínce se mi oči zalily slzami. Když mi to doktor řekl, měla jsem strašný vztek. Jen tak je nechali umřít. Ale pak postupem času se ze vzteku stával smutek a zoufalství.

Ale teď už jen částečně přežívám za Racheliny podpory a snažím se nějak znovu normálně žít.

~~

Pohřeb mých rodičů začínal ve 14.00. Jelikož se teď v posledních dnech o mě starala Rachel, po smrti našich u nás i bydlela, ačkoliv má svůj byt. Věděla, že mi už nikdo jiný nezbyl. Ale jí znám odmala. Není to pro mě nikdo cizí.

Nastoupily jsme do jejího auta, nastartovala a nechala motor chvíli běžet.

Opřela se zády do sedačky a otočila ke mě hlavu.

"Jsi v pořádku? Můžeme vyrazit?" zeptala se s jemností a soucitem zároveň.

"Myslím že asi jo...ať už to mám co nejdříve za sebou..."

Rachel se tedy chopila volantu a vyjela směrem na hřbitov.

Když jsme tam dorazily, všimla sem už i několika lidí, kteří se zde začali scházet. Většinu jsem zřejmě neznala nebo to jsou nějací rodinní příbuzní, které jsem viděla, když mi byl rok.
Postupně se začali dostavovat i poslední hosté a pohřeb mohl začít. Duchem zcela nepřítomně jsem poslouchala poslední řeč místního faráře.
Přála bych si, tak moc bych si přála, abych tu měla babičku. Ona by byla jediná, kdo by mě skutečně podržel. Ale když mi bylo 10, vzala nám ji rakovina. Teď mi je 17 a přišla jsem i o své milované rodiče. Rachel se snažila mi být oporu, za což jí děkuji, ale...pořád je jediná kdo mi s tím vším pomáhá.

Když jsem se znovu probrala do reality, farář se už chýlil ke konci své řeči, a když opravdu skončil, rakve byly spuštěny do rodinného hrobu a následně jsme se všichni odebrali o kousek dál, kde jsem se musela narovnat, abych vůbec dokázala unést nápor všech těch falešných lidí, kteří mi se stejně falešnou lítostí začali přát upřímnou soustrast. Mezi nimi byla i moje teta Leeza se strýcem a sestřenicí Bethany. Nikdy jsem je neměla ráda. Nejezdili jsme je s mámou a tátou navštěvovat stejně jako oni nejezdili k nám. Ačkoliv si to máma občas vyčítala, nebyla to ona kdo se po smrti babičky stal jen bezcitnou, po penězích, majetku a dědictví prahnoucí mrchou. Tím se moje máma s tetou nadobro rozešly a od té doby jsme o nich moc neveděli. Nijak mi to nevadilo, ale teď, když se k nim kvůli nedostatku financí musím nastěhovat, opustit všechno co mám tady, v New Yorku, se mi vážně nechce.

"Je mi to strašně moc líto drahoušku. Byla to zajisté ošklivá nehoda. Ale až se přestěhuješ k nám, uvidíš že přijdeš na jiné myšlenky.", teta z šíleně smutného obličeje následně udělala přeslazený úsměv.

Bethany se za jejími zády neustále prohlížela v mobilu, aby se ujistila že vypadá stále 'krásně'. Bylo na ní jasně vidět, že pohřeb mých rodičů ji ani zdánlivě nezajímá.

"Jo, děkuji." řekla jsem z polovic duchem nepřítomně.

Pak mi to samé řekl i strýc John a Bethany to celé zakončila pouze větou "Jo je mi to líto".

Musím říct, že Rachel to zařídíla hezky. A přesně tak jak jsem chtěla. Jen jednoduchý pohřeb a nic víc. Proto když jsem vyslechla všechny, kteří na pohřbu byli, všichni jsme se rozešli zase po svých. Já jsem pak pohledem mezi všemi těmi lidmi hledala Rachel, a když se mi to podařilo, rozešla sem se k ní.

"Tak co? Vše v pohodě?" zeptala se

"Asi jo. Jen už bych chtěla jet, prosím."

Jen kývla hlavou, sundala kabelku aby mohla vylovit klíče, a rozešly jsme se k jejímu autu. Když jsem vyjeli a Rachel se motala všemi těmi ulicemi, aby se dostala k nám, přemýšlela jsem o tom, proč se se můj život takhle strašně podělal. Jsem ještě moc mladá na to, abych byla sama. Protože mé jediné příbuzné rozhodně za rodinu považovat nemůžu. Jsou pro mě v podstatě cizí.

Mezitím už Rachel dorazila k našemu bytu, kde zaparkovala a stejně jako při odjezdu na hřbitov jsme jen tak mlčky seděly.

"Nechci tam, Rachel. Nechci.. Oni nejsou moje rodina." řekla jsem jen tak akorát aby mě slyšela

"Já ti to věřím zlato, ale co s tím mohu udělat já. Víš, že kdyby to šlo, vzala bych tě k sobě, ale soudy samozřejmě upřednostňují rodinné příslušníky. Což já nejsem. A stala bych se jedině, pokud by tví příbuzní nebyli schopni se o tebe postarat. Což oni jsou. Je mi líto."

"Stejně je to celé uplně na nic.." ale dál jsem to nedořekla, protože se mi z očí spustily slzy.

"Šššššš.....Jenny, notak. Jsi silná holka. Zvládneš to. Když ti bude smutno, zavolej mi, když budeš mít z něčeho radost, zavolej mi, dobře? Uvidíš že to nějak dopadne." Rachel se na mě snažila povzbudivě usmát, ale z těch všech událostí se jí to taky moc nedařilo.

Nic jsem neřekla, jen jsem beze slova vystoupila z auta a nadechla se čerstvého vzduchu.

Rachel vypnula motor a vyšla za mnou.

Já už měla nalezené klíče od domu, ale přes plné oči slz jsem se ne a ne trefit do zámku. Když mě Rachel došla, a viděla mé zoufalé počínaní, rozhodla se klíče mi vzít a odemknout sama.

Jakmile jsem se dostala dovnitř, okamžitě jsem si z nohou skopla lodičky a šla přes chodbu a obývák k sobě do pokoje, kde ačkoliv bylo moc fotek a vzpomínek, momentálně to bylo jediné místo, kde jsem se teď mohla schovat. Jen co jsem do pokoje zapadla, zamkla jsem dveře a sesunula se po nich v pláči dolů.

Takže ahoj, tohle je první kapitola Osvobozené a byla bych moc vděčná za jakékoli reakce :)
Hezký den, littlewolf