Osvobozená

4.

Po tom, co Sophie odešla, jsem se šla do pokoje převléknout.
Někde ve skříni jsem našla černý tepláky, čistý ponožky a vínový tričko. Pak jsem ze stolu vzala bluetooth reproduktor, zapnula přes něj písničky, který mám v mobilu, a s tím šla do kuchyně dělat palačinky.
Z ledničky jsem vyndala to mléko, co tam zůstalo, a společně s tím, co jsem si dál koupila z toho udělala palačinkové těsto. Bohužel, já a vaření, to je případ sám pro sebe.
Opatrně jsem nalila první naběračku na rozehřátou pánev a nechala smažit. Asi po čtyřech minutách jsem ji chtěla otočit, aby se upekla i druhá strana. Ze stojanu u plotny, kde jsou vařečky, jsem vytáhla dvě takové ty dřevěné placaté vařečky a šla na to.
Jednou z nich jsem si palačinku trochu podebrala, druhou zajela trochu víc za tu první, abych byla přibližně na prostředku té palačinky, když se mi ta palačinka roztrhla. Sice jen trochu, ale po mých dalších pokusech o podebrání a následné otočení se palačinka tak potrhala a slepila na sebe, že z ní byla polosyrová  hrouda.

Dobře, tak takhle to asi nepůjde. Zkusíme to jinak.

Táta byl vcelku šikovnej chlap, co se týče vaření. Když dělal palačinky, byl schopný tu pánev vzít a palačinku vyhodit do vzduchu a tím ji skvěle otočit. Řekla jsem si, že by to možná šlo, že zkusit se má všechno, ne?
Tu hroudu, která měla být první palačinka, jsem teď už upečenou dala na talíř s tím, že i jako kulička možná bude k jídlu. Talíř jsem dala na linku a vzala si jiný na další palačinky, který jsem si připravila ke sporáku někam, kde se mi příliš nepletl, a na pánev jsem nalila další naběračku. Chvíli jsem počkala, až se ze spodní strany upeče, pak vzala pánev a zkusila tátův grif, jenže moje palačinka místo toho, aby vyletěla do vzduchu a tam se otočila, tak se pouze na jedné straně zvedla a připlácla a půlku druhou.
"Chci palačinku a ne tortillu!!", lehce jsem na ni křičela.
Při druhém pokusu pochopila, že se nemá naplácnout jednou půlkou na druhou, ale že má vyletět do vzduchu, kde by se následně otočila.
Bohužel jsem ji zapomněla říct, aby se ve vzduchu pouze otočila a vrátila se mi zpátky na pánev. Ne, ona sice vyletěla, ale do strany takže jsem ji chytala jen tak tak.
Po tom, co mi následně další palačinka málem zůstala v odsávání, jsem učinila zásadní rozhodnutí a šla si pro dortový naběrač. Taková ta plastová věc do trojúhelníku, čím se podebírá dort, však víte co myslím.

Byl to naprosto geniální nápad. Když jsem na pánev nalila těsto po tom, co jsem předešlé létající palačinky zázrakem dodělala a dala je na talíř, a počkala, až se z té strany upeče, vzala jsem ten naběrač na dort, podebrala palačinku a otočila. Šlo to výborně. Nic se nepotrhalo, nebyla z palačinky hrouda, ani nic neviselo někde, kde nemělo.
Škoda že mě to nenapadlo dřív. Mohla jsem si ušetřit hodně času, těsta, nervů, ale hlavně jsem mohla mít čistou kuchyň.  

Po dodělání celého těsta jsem odstavila pánev a měla tím večeři konečně hotovou. Z mých prvních nevzhledných děl zůstaly všechny. Přeci jen, stále jsou to palačinky. Alespoň co se složení týče.

Na stůl jsem položila ten talíř s dobrými palačinkami společně s dvěma noži, marmeládami a dokonce i s Nutellou, kterou sem náhodou objevila ve špajzu. Ty nepovedené kousky sem zatím dala stranou, že ji třeba sním někdy později, až budu mít chuť na nějaký humus.

Po večeři mi volala Rachel, jestli jsem už doma, zda jsem v pořádku a ještě mi oznámila, že zítra se u nás kolem 14. hodiny staví paní od soudu a od sociálky. Tohle mě sice nějak moc nepotěšilo a vlastně spíš vyděsilo a znepokojilo, ale holt se prostě nedá nic dělat, člověk teď musí brát věci takové jaké jsou, nebo ještě budou. 
Po tomto telefonátu jsem nějak uklidila špinavé nádobí, celkově po tom svém kutilském představení uklidila kuchyň a šla do pokoje. V podstatě se můj pokoj ve funkčnosti omezil už jen na koupelnu, pár kusů oblečení, stůl tak z půlky a postel. Někde pod peřinou jsem našla pyžamo a šla jsem do koupelny, kde jsem si dala pěknou teplou sprchu. Když jsem z ní vyšla, voněla jsem po kokosu. Bylo skoro 10 večer, sakra ten čas nějak letí, všechno se mi to nějak protáhlo, a já začínala cítit, že jsem docela i unavená, ale nevěděla jsem, zda se ještě chci podívat na nějakou epizodu seriálu nebo jestli opravdu půjdu spát. Nakonec to jaksi spánek vyřešil za mne, protože v moment, co jsem si zalezla do postele a nějak se tam pohodlně uvelebila, víčka mi samovolně začala těžknout a já jsem do 2 minut usnula.

Ani skoro nepamatuji, jak je to dlouho od doby co jsem vydala poslední část... (Ano jsem hrozná já vím a moc se vám za to omlouvám) Každopádně.... tadáááá. Tady je skoro po 2 letech další kapitola. (Vždycky se mi líbilo, jak některé autorky skoro přestaly žít když náhodou vydaly další část po pár týdnech a já tu jedu odmlky na roky) Co už. Omlouvám se za to, že jsem nebyla schopná nic sepsat dříve. Bohužel moje spisovatelování je trochu jako zlatá horečka. V první chvíli mě hrozně přepadne, ale časem po lehkém uspokojení opadne. Moje upadnutí trvalo hroozně dlouho, a vydání tohoto dalšího krátkého kousku zapříčinila reakce těch, kteří se k mému příběhu dostali v podstatě teď nedávno,, protože mi to ukázalo, že ačkoliv já jsem na svůj příběh skoro zapomněla, čtenáři nikoliv, stále ho na wattpadu objevují, líbí se jim to  a to mě těší ze všeho nejvíc. Já se budu snažit svou horečkou znovu nakazit a zkusit psát dál, ale bude to běh na dlouhou trať, jelikož musím znovu získat inspiraci, čas, a nejvíc chuť.

Už vás nebudu dále zdržovat svými kecy, budu ráda pokud si tuto kapitolu někdo z předešlých čtenářů přečte, vrátí se k příběhu, a pokud mi dáte vědět jak se líbí/nelíbí.

Všem moc moc přeju hezký Vánoce a těm dvoum čtenářkám, které mě k psaní alespoň pro tuto kapitolu vrátily moc děkuju a berte to jako vánoční dárek... :)