Osvobozená

3.

Bylo mi líto ji tam takhle vidět. Vím, že to pro ni jako rána bleskem z čista jasna, ale musela jsem jí to říct a dřív k tomu nebyla příležitost. Jen jsem to asi neměla říkat hned...

"Soph, chtěla jsem ti to říct, a řekla. Ale dřív k tomu nebyla chvíle.". Mezi námi se nic nezmění. Jen budu bydlet trochu dál...

Sophie na mě koukala prázdným pohledem. Z jejich očí bylo zřetelně vidět, jak je zdrcená tím, co jsem jí právě řekla..
Pak se pomalu zase začala hýbat a to, když si rukou rychle setřela jednu slzu, co jí stekla z oka.
Teprve teď mi došlo, jak blbé je tohle všechno probírat v obchodě u regálů s ovocem.

"Sophie, pojď, půjdem k nám. Tam si o tom promluvme, ano?"

Ona jen přikývla, zvedla hlavu a na tváři se jí objevil chabý úsměv, který v tu chvíli dokázala udělat.

Tak jsem se s košíkem a Sophií, která držela v ruce pouze láhev Coly, vydala k pokládám, kam jsem měla namířeno již před mým setkáním s kamarádkou.

Když jsme měly obě zaplaceno, já své věci dala do tašky a vyšly jsme z marketu směrem k našemu domu. Sophii mám toho tolik co vysvětlit.

Jen co jsme vyšly z marketu, všimla jsem si, že se prázdné oči plné smutku Spohii z obličeje nevytratily.

Nechtěla jsem, aby jsme celou cestu šly v blbém tichu a vzhledem k tomu, že jsem se s ní teď dlouho neviděla, ptala jsem se jak se mají u nich doma.

"Jo, u nás celkem dobrý. Jeremy je teď každou chvíli na fotbale. Takže přijde ze školy, doma si dá nějaké jídlo a samozřejmě po sobě ten bordel nechá. Takže já to musím po svém bratrovi jako vždy uklidit. Proč ti starší vždy musí odnášet věci mladších?! Vždyť není malý."

Na to jsem jí rázem odpověděla.

"Jestli si v v patnácti není schopný po sobě ani uklidit talíř, jednou to s ním špatně dopadne."

Z hrdla se jí vyloudil malý záchvěv smíchu a i za tu trochu jsem byla ráda. Smála jsem se taky a byla ráda, jak se trochu uvolnil vzduch. Od marketu k nám to není zas tak daleko a proto jsem zanedlouho stály před naším domem.

Jakmile jsem otevřela, Soph si automaticky chtěla dát bundu na poslední věšák vlevo, tak jak to dělala pokaždé co u nás byla.

Sophie bezeslova dala bundu na věšák a jen se na mě podívala letmým soucitným pohledem.

Já jsem zamířila rovnou do kuchyně, abych rozrovnala ten nákup a nechala Sophii volně se pohybovat po domě. Nikdy jsem neměla problém s tím, že by vešla někam kam nemá. Zná tenhle dům skoro stejně dobře jako já.
Různě se po domě ozývalo otevírání a zavírání dveří, jak Sophie postupně chodila po celém domě a zkoumala, zda se něco změnilo. Upřímně, nezměnilo se vlastně nic, protože tento dům mi rodiče nechali. Ačkoliv se to může spoustě lidem zdát nadmíru zvláštní, moji rodiče evidentně sepsali jejich závět velice brzy, zřejmě pro případ jako byl tenhle - že by se s nimi něco stalo.
Ačkoliv mi zanechali prakticky vše co měli, vše se mi to uvolní a stane mým majetkem až po odpromování. Stupidnější věc tam asi napsat nemohli. Nebo spíš nikdo nevěděl, že by mohli zemřít takhle brzo..
A kvůli tomu se musím stěhovat do Detroitu, protože na tohle vlastně ještě nemám právo. Ale i kdyby ano, dokud nedodělám školu a nenajdu si práci, těžko bych zvládala řídit domácnost.

Po chvíli jsem si uvědomila, že cvakání dveřních klik poněkud ustalo.

Vyšla jsem z kuchyně a začala se rozhlížet, kde je Sophie. Nejprve jsem se lekla, jestli se jí něco nestalo, ale když jsem ji konečně uviděla ve dveřích mého pokoje, trochu se mi ulevilo. Jakmile mě ale zaslechla a otočila se ke mě, všimla jsem si malých steklých slz v podobě mokrých cestiček na její tváři.
Když jsem ji takhle uviděla, bylo mi zase pod psa.

Důvod jejího zastavení se tady nebylo to, že by se jí něco stalo, ale pohled na vnitřní stav mého pokoje. Upřímně se jí nedivím, že ji to šokovalo. Přeci jen se můj pokoj hrozně změnil. Z kdysi plného pokoje hýřícím barvami se stala ztísněná poloprázdná místnost, kde se ve většině prostoru válely krabice s oblečením a osobními věcmi.

"Za jak dlouho odjíždíš.." zeptala se Soph, bohužel jí hlas nedovoloval zformulovat větu do tázacího tónu.

"No zatím neznám oficiální datum, ale není to moc dlouho." odpověděla jsem

Soph jen letmo zakývala hlavou na souhlas a ještě chvílí koukala po mém pokoji s fialovými stěnami, oknem na levo, pod nímž byl stůl ze světlého dřeva, na kterém byla malá zarámovaná fotka táty s mámou. Na levo od stolu byla moje postel,na které si užívám své poslední noci. Napravo od dveří je moje velká šatní skříň se zrcadlem na jejím pravém křídle a nalevo od ní jsou malé bíle dveře do koupelny. Šedý chlupatý koberec na zemi jako by už dávno ztratil svou sytou barvu a stěny vybledly do fádního nátěru. V tom rohu vedle skříně, kde dřív stávala velká kytka, se teď na hromadu dalo pár již zabalených krabic.

Když Sophie jasně viděla stav mého pokoje, rozhodla se raději dveře zavřít. Otočila se na mě a chvílí tam takhle stála. Zřejmě si uvědomovala, že opravdu budu odjíždět.

Hlavou jsem jí pokynula, aby se mnou šla do kuchyně, kde Rachel už neseděla, pouze na stole zanechala lístek se vzkazem, že už šla domů, a že doufá, že to už tu sama zvládnu. Lístek byl poněkud malý, proto jsem si ho při uklízení nákupu nejprve nevšimla.

Soph si sedla na jednu ze židlí u stolu.
"Mohla bych tě poprosit o sklenici vody, prosím?" zeptala se tichým hlasem.

Jen jsem přikývla, přešla k poličce se skleničkami, vytáhla jednu vysokou a natočila tam vodu. Pak jsem sklenici postavila před Soph, která ji jedním dechem celou vypila. Pak skleničku postavila na stůl a povídá: "Kdybys tu náhodou měla něco ostřejšího a panáka k tomu, taky bych se nebránila" a ušklíbla se, ačkoliv její oči byly stále prázně hledící.

Sama jsem se zasmála a omluvila se, že alkohol sbalila Rachel, pro jistotu abych se od žalu nezkoušela utěšit u flašky.
Když jsem si uvědomila, že jsem vlastně chtěla dělat palačinky, napadlo mě, jestli by tu Soph nechtěla zůstat na večeři a přes noc.

"Hele, Soph, spěcháš domů? Co kdybys tu zůstala na večeři, budu dělat palačinky. A přespat bys tu taky mohla, jestli chceš." usmála jsem se na ní jemně

"Jsi hodná Jenn, díky, ale nemůžu. Ty už jsi sice ze školy odhlášená, ale já tam stále musím chodit. A jelikož je zítra pondělí a já stále nemám hotovou seminárku, tak bych asi měla jít." omluvně se podívala a lehce se smála.
Nojo, celá Soph. Škola byla vždycky přednější, řešila ji.

Sophie se zvedla ze židle, vzala svojí Colu, kterou si koupila v marketu, vzala si klíče, v chodbě si vzala z věšáku svojí bundu, kterou si tam při příchodu pověsila, obula si Vansky, objetím se se mnou pro dnešek rozloučila a odešla.

Tím jsem v bytě zůstala sama.

Takže po dlouhé době se tu objevila nová kapitola, já doufám že ten kdo to bude číst, že bude tak hodný a zanechá nějakou reakci v komentářích. Mějte se všichni pěkně, přeju vám hezký začátek a celý hezký školní rok!