BAD (Harry Potter FF) CZ

Kapitola 1.

Byly to jedny z těch velice chladných, letních dnů v Londýně. Foukal vítr, padaly kapky deště a lidé z ulic se snažili co nejrychleji někam ukrýt. Malé děti si v pláštěnkách hrály v kalužích plné vody. Letní prázdniny se pomalu chýlily ke konci a rodičům zbýval poslední týden na to, aby koupili svým ratolestem potřebné věci do školy. Ale náš příběh nás zavede zcela do jiného světa. Na okraji Londýna stojí osada domů. Právě ten poslední dům, který stojí daleko od ostatních, patří rodině Dewon. Velice vysoce postavené rodině kouzelníků. V příběhu se seznámíme s drobnou, jedenáctiletou dívkou, jménem Kate Dewon. Kterou čeká její příběh v Bradavicích. (První kapitoly jsou vždy lehce nudné, ale nebojte se. Pěkně se to rozjede.)

Ten den mě probudilo kapání kapek na můj okenní parapet. Pomalu jsem otevřela své hnědé oči a podívala jsem se směrem ke kalendáři, který ležel narovnaný na stole a ukazoval pátek 29.8. Blíží se konec prázdnin a já stále čekám na svůj dopis z Bradavic. Ze zlosti jsem hodila svůj polštář na stěnu a pořádně si zívla. Určitě by byla slušnost, abych se aspoň představila. Jmenuji se Kate Dewon a pocházím z rodiny kouzelníků. Nejsem zrovna vysoká, ale se svými 154 cm jsem spokojená. Moje mamka je bystrozorka a můj taťka pracuje v odboru záhad. Tohle by pro menší úvod stačilo, vraťme se zpátky k příběhu.

Pomaloučku jsem vylezla ze své zahřáté postele a celá jsem se protáhla. Namířila jsem si to ke skříni a oblékla si své modré kalhoty a černé triko s dlouhým rukávem. Vlasy jsem si precizně rozčesala, protože vzhled je pro mě důležitý. Hluboce jsem se nadechla a vylezla ze svého pokoje. Pomalou chůzí jsem si to šinula rovnou do kuchyně, kde na mě už čekala mamka.

,,Dobré ráno drahoušku, jak ses vyspala?" otočila se na mě s úsměvem. ,,Docela dobře, ale jak vidím... stále tu není můj dopis z Bradavic." naštvaně jsem se podívala na prázdný stůl. ,,Copak ty sovy nelítají, nebo co?" odsunula jsem židli od stolu a posadila se. ,,Nebuď hned naštvaná Kate a na sovách si svůj vztek laskavě nevylívej. Bez nich bych se těžko dorozumívala s tvým otcem." řekla klidným tónem a stále se věnovala smažením omelety. Můj taťka toho měl teď hodně v práci. Takže se někdy vůbec nevracel domu a musel mamce posílat sovy. ,,No dobře. Dneska si dám jen jednu omeletu." hukla jsem na mamku a začala jsem si prohlížet padající kapky, které se tiskly na naše okna.

Po chvíli mi mamka donesla hotovou omeletu a sedla si naproti mně. ,,Dobrou chuť zlato." opřela se o pravou ruku a sama se pustila do své omelety. ,,I tobě mami." věnovala jsem jí lehký úsměv a ukrojila jsem si jeden kousek omelety. Byla vynikající jako vždy.

,,Hele mami, do jaké koleje se asi podle tebe dostanu?" odložila jsem příbor a upřeně jsem se na ní podívala. ,,Stoprocentně Zmijozel. Do jiné koleje se určitě nedostaneš." řekla to velice přesvědčivě a zadívala se mi hluboko do očí. ,,Vážně si to myslíš?" nasadila jsem zvídavý pohled. ,,Samozřejmě. Za prvé... já i tvůj otec jsme chodili do Zmijozelu. Za druhé... máš snad všechny ambice pro Zmijozel. Navíc s taťkou budeme velice rádi, když se tam dostaneš." zazubila se na mě. ,,Bude z tebe skvělá studentka Zmijozelu." zvedla se od stolu a odnesla svůj i můj talíř. ,,To určitě budu." opětovala jsem jí úsměv a vstala jsem od stolu. ,,Půjdu na chvíli ven, doma stejnak nemám co dělat." vzala jsem si z věšáku svou černou bundu s kožíškem a obula jsem si své oblíbené tenisky. ,,Dobře, ale nebuď venku moc dlouho." uslyšela jsem mamku ještě ve dveřích a vyrazila jsem.

Venku pomalu přestávalo pršet, ale i tak jsem si nasadila kapuci a vyhýbala se malým kalužím. Mířila jsem si to rovnou do nejbližšího parku. Asi po 10 minutách cesty jsem dorazila před park, kde mě vítala velká cedule s nápisem ,,FOREST PARK." Název velice vystihoval prostředí parku. Byl to park obklopený jehličnatým lesem. Vydala jsem se po jedné pěšince a posadila se na jednu z laviček. V parku nebylo moc rušno, ale sem tam se tu objevilo nějaké dítě s rodičem. Všude byli jenom samí blbí mudlové. Mě osobně bavilo jen tak sedět v parku, dívat se po okolí a poslouchat zvuky přírody. Tomu tak bylo i dneska. Všechno by bylo v pohodě, kdyby mě nezačalo otravovat jedno mudlovské dítě.

Přišla ke mně holčička. Mohla mít tak 5-6 let. Na sobě měla růžový kabátek a růžové gumáky. Blond vlasy měla upletené v copu. Stoupla si přímo přede mě a mile se na mě usmála. ,,Mohla bych si k tobě přisednout?" její hlásek byl hodně tenký, ale já jsem jí věnovala podrážděný pohled. Byla určitě mudla, to jsem hned poznala. ,,Ne, nemůžeš." odsekla jsem a zadívala jsem se na jeden daleký strom. Ať jde pryč. Ona však nikam nešla. Hlavičku mi strčila opět přímo před obličej. ,,Prosím, moc prosím. Můžeme být super kamarádky a hrát si na hřišti." v její tváří jsem viděla radost, ale já žádné nadšení necítila. Vzpomněla jsem si na svou minulost. Ne, teď na to nebyla dobrá chvíle. ,,Slyšela si, co jsem vůbec řekla? Zmiz mi z očí a odpal odsud." štěkla jsem na ní a jeden pramen svých havraních vlasů jsem si zastrčila za ucho. ,,Ale..." řekla tiše a já poznala, že se jí chce brečet. ,,ZMIZ! HUŠ!" tentokrát jsem to řekla více hlasitěji. Popošla dál a po tváří se ji skutálela jedna slza. Už pomalu odcházela, ale mě to začalo bavit. Podstrčila jsem jí nohu a ta chudinka spadla přímo do kaluže plné bláta. Neudržela jsem se svůj smích. Přesně takhle vypadá špinavý mudla. Pomalu se zvedla z kaluže a s hysterickým křikem utekla pryč. Já se mezitím uklidnila. Tohle se mi vážně povedlo.

Nějakou dobu jsem tam takhle ještě seděla a usmívala se nad tím, co se mi podařilo. Venku jsem byla už nějakou tu dobu, takže jsem se rozhodla vrátit domů. Cestou zpátky jsem přeskočila několik kaluží. Doufám, že už budu mít doma svůj dopis. Pousmála jsem se. Za chvíli jsem stála před naším, docela velkým domem. Vrazila jsem klíče do dírky od dveří a vstoupila jsem dovnitř. Promočené tenisky jsem položila na topení a bundu hodila na věšák. ,,Už jsem doma mami!" křikla jsem, aby mě mamka uslyšela, ale žádná odpověď nepřišla. ,,Mami, kde si?" zašla jsem do kuchyně, ale tam nebyla. Taktéž nebyla ani v koupelně, v ložnici, ani v mém pokoji. Kde jen mohla být. Kdyby někam šla... nechala by mi vzkaz na stole v kuchyni. Nakonec jsem šla do obýváku. Vzadu v místnosti stála u okna mamka. ,,Mami, co se stalo?" ustaraně jsem se na ní podívala. ,,Proč mi neodpovídáš?" stále mi neřekla ani slovo. Tak jsem došla až k ní. ,,Co se sakra děje mami?" v tom se na mě otočila a na tváři neměla žádný úsměv. ,,Musím ti něco říct Kate." na její tváři jsem hledala nějaký patrný úsměv, ale nic se neobjevilo. Začala jsem se lehce bát. Když v tom najednou zpoza svých zad vytáhla ruku a v té ruce držela můj Bradavický dopis. ,,Konečně ses dočkala Kate. Tvůj dopis přišel!" ukázala mi svůj úsměv a já ji hned objala. ,,Ani nevíš, jak moc si mě vystrašila. Jsem tak šťastná, že mi konečně přišel dopis!" ještě pevněji jsem ji objala. Potom mi podala dopis a já ho rychle otevřela. ,,Vážená slečno Kate Dewon. S potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro vás." Po tváři se mi skutálela slza radosti.

Mezitím, co se Kate radovala ze svého dopisu. Ve Wiltshire v Anglii... dostal taktéž svůj dopis Draco Malfoy. Kluk s blonďatými vlasy, modrými oči a velmi bohatou rodinou. I u Malfoyů bylo veselo. Obě dvě děti ještě ani nevěděli, že se jejich osudy za chvíli střetnou, že budou prožívat chvíle radosti i smutku. Nevěděli ani to, že je čeká velké dobrodružství.