BAD (Harry Potter FF) CZ

Kapitola 5.

Chladný vítr mi prudce narážel do obličeje. Mé vlasy byly svázané v pevném culíku, takže mi nepřekážely. Oči jsem měla přivřené a hnala jsem se za míčem. Byl to typický podzimní den. Na tvář mi začaly dopadat první kapky deště, zápas byl v plném proudu. Nad Mrzimorem jsme vedli o nějakých 50 bodů, ale to ještě neznamenalo, že je konec. Prudce jsem narazila do mrzimorského hráče a míč mu vytrhla z rukou. Měla jsem volnou cestu a tak jsem letěla. ,,Kate! Kate! Kate! Kate!" Ozývalo se hlasitě z tribun, kde seděli studenti Zmijozelu. Cítila jsem jistotu a hodila míč rovnou do branky, mrzimorský brankář neměl šanci. ,,Jooooo!" Zmijozelské tribuny burácely a já vítězoslavně zvedla svou pravou ruku. Náskok se nám patrně zvýšil, ale zlatonka stále chycena nebyla. Všechno se mohlo v jediné minutě pokazit.

Svištěla jsem obrovskou rychlostí, k dalšímu mrzimorskému hráči, který držel míč pevně v rukou. Ale mou pozornost zaujala jiná věc. Daleko na obloze jsem zahlédla černou skvrnu. Plachtila ve větru a stále se k nám přibližovala. Uvědomila jsem si, že stojím na místě, chtěla jsem se vydat za míčem, ale nešlo to. Něco mě tam drželo, ale všichni ostatní normálně hráli, nevšímali si mě. Jsem snad neviditelná? Co se děje? Rozrušeně jsem se kolem sebe dívala, černá skvrna se stále blížila, ale začala pomalu mizet a já nedokázala rozpoznat, o co se jedná. Všechno utichlo, slyšela jsem tlukot svého srdce, jakoby se svět kolem mě zastavil. Skvrna byla již téměř u mě. Dokázala jsem rozpoznat velká křídla, muselo to být nějaké zvíře. Pomalu se však skvrna začala vypařovat, došel ke mně jenom lehký vánek. ,,Ochráníš ho?" Uslyšela jsem tichý hlásek.

Svět se vrátil do normálního stavu a já se opět řítila k mrzimorskému brankáři. Nevěděla jsem, co to mělo znamenat. Koho mám vlastně ochránit? Nedávalo to smysl, takže jsem se naplno věnovala zápasu. Jediná divná věc byla ta, že se na hřiště hrnulo pár lidí a někoho odnášeli. Sledovala jsem to jen chvíli, každopádně zápas pokračoval. O nic důležitého se určitě nejednalo.

,,Kate je nejlepší!" Zmijozelští mě vyhazovali do vzduchu. Zápas jsme nakonec vyhráli a ve společenské místnosti právě probíhala menší oslava. Na stole se tu válely různé dobroty a kelímky s pitím. Byla jsem středem pozornosti. Dokonce jsem si to dnes vážně užívala. Po nějaké chvíli mě položili zpátky na zem a já se opřela o stůl. Cítila jsem se hrozně unaveně, bolely mě ruce, ale dalo se to vydržet. Víčka se mi pomalu zavírala. Když v tom se dveře od společenské místnosti prudce rozletěly, nikdo tomu nevěnoval pozornost, jelikož při téhle oslavě to bylo běžné. Někdo se prodíral přes studenty přímo ke mně. Určitě to je Draco, protože jsem ho po zápase ještě neviděla. Ne, nebyl to on. Byla to Emma, hlasitě dýchala a po tváři jí stékaly kapky potu. Propichovala mě svým vražedným pohledem a stoupla si přímo před mě. ,,Co děláš? Rozhodla ses vyběhnout všechny schody na škole?" Zasmála jsem se, ale ona mě prudce chytla za límec od trika. ,,To bych se spíše měla zeptat já tebe," řekla to velice podrážděně a já nevěděla, co se děje. ,,Draco při zápasu spadl z koštěte hned po tom, co ho trefil potlouk," vypadala na to, že mi za chvíli vrazí. ,,Cože?" Nedokázala jsem si to pořádně uvědomit, v hlavě se mi vybavovala jen vzpomínka na neznámou skvrnu. ,,Čekala jsem, že budeš u něho, ale ty se tady mezitím raduješ s ostatními. V jednu chvíli zápasu jsi byla totálně mimo, sledovala jsem tě," poslouchala jsem ji jen jedním uchem. Nevěděla jsem, co mám dělat. ,,Hej! Mluvím s tebou!" Před obličejem mi začala mávat svou rukou. ,,Vážně tu budeš jen tak stát? Tohle jsem si o tobě ..." prudce jsem ji odstrčila a utekla pryč ze společenské místnosti. Kate, jsi hrozná, proč sis ničeho nevšimla? Ani nevíš, jak vážně může být zraněný. Rychlost běhu jsem stále zvyšovala, dunění se ozývalo po celé chodbě. Musela jsem se rychle dostat na ošetřovnu. Musela jsem být u Draca.

Celá udýchaná jsem vtrhla do ošetřovny. Nikdo tu nebyl, jen on. Došla jsem k němu a sedla si na židli. Myslela jsem si, že spí, ale byla jsem na omylu. ,,Ahoj Kate," řekl to velmi tiše. Poznala jsem na něm, že je slabý. ,,Co si sakra dělal?" ,,Vyhlížel jsem zlatonku jako obvykle. V tom do mě vrazil potlouk. Netušil jsem, odkud se vzal, jen jsem cítil jak padám. Z toho vzniklo to, že mám zlomenou levou ruku. Není to nic vážného," usmál se na mě. Pocítila jsem úlevu, ale taky jsem si to vyčítala. Chtěla jsem mu odpovědět, ale odmlčela jsem se a zahleděla se na zem. Do očí se mi začaly drát slzy. Nemůžeš brečet Kate. ,,Děje se něco?" ,,Já jen..." Nevěděla jsem, jak to říct. Upřeně jsem se zahleděla do jeho očí. ,,Promiň mi, že jsem si toho nevšimla. Měla jsem letět hned za tebou, ale nevěděla jsem, co se děje, všechno bylo najednou jiné," můj tón zněl celkem rozrušeně. Bylo mi hrozně. ,,Nic ti nevyčítám, takže se mi omlouvat nemusíš. Jsem rád, že jsi vůbec přišla," slyšela jsem jeho polknutí. ,,Měl by ses prospat." ,,Máš pravdu," souhlasně kývl.

Minimálně půl hodiny jsem tam tak seděla a nevěděla, co dělat. Pravidelně oddechoval, byl krásný. V hlavě se mi honilo několik myšlenek. Musela přijít ta chvíle, kdy mu konečně řeknu, co k němu cítím. Určitě spal, tím jsem si byla jistá. Nikdo jiný tu nebyl, takže to byla ta vhodná chvíle. Klid, spí, takže si to pamatovat nebude. Pomalu jsem se k němu naklonila. Červená barva se mi vracela do tváří a já pocítila nervozitu. Musíš to udělat rychle. Políbila jsem ho na čelo. Samozřejmě nikdy nepůjde nic podle mého plánu. Otevřel své modré oči a pobaveně se zazubil. Urychleně jsem si sedla zpátky na židli. Sakra, tohle se mi vážně nepovedlo. ,,Konečně jsem se dočkal." ,,Hm?" Zvídavě jsem se na něho zahleděla. ,,Kate Dewon se odhodlala mi po dvou letech dát pusu, sice na čelo, ale to se počítá," spokojeně si prohlížel strop. Byla jsem překvapená, takže jsem nevydala ani hlásku. S těží se posadil a já konečně uviděla jeho zlomenou ruku. Měl pravdu, vážné to nebylo. ,,To bude hrozná otrava, strávit tady celou noc sám." ,,Víš, že tu zůstat nemůžu, navíc už budu muset jít," potřebovala jsem odejít, jelikož toho na mě bylo už příliš. ,,Můžu tě o něco poprosit?" Zvedala jsem se ze židle. ,,Ano?" ,,Pojď trochu blíž," červenal se a mě to přišlo vtipné. Část mého já chtěla, abych odešla, ale ta větší polovina mi říkala, ať udělám to o co mě prosí. Sedla jsem si vedle něho na postel a on mě objal. Taktéž jsem ho pevně objala. Tohle byl totiž začátek našeho příběhu, příběhu ve kterém si toho hodně prožijeme.