Because it was real! (Hobbit CZ) [DOKONČENO!]

1. - Because it was real!

✞

"Protože to bylo skutečné," řekl a v tu chvíli jsem myslela, že se mi rozbořil celý svět, který jsem doteď znala. Právě mi elf, který mne přednedávnem tvrdil, že láska je výmysl, řekl, že to, co jsem k mrtvému cítila, bylo skutečné. 

Tvář se mi zkřivila potlačovanou bolestí ze ztráty někoho životně důležitého a také potlačovaným smutkem. Sklonila jsem hlavu a podívala se na jeho mrtvou tvář. Byl v ní jasně vidět posmrtný klid. Již je na lepším místě než je toto. Opustil mne. Navždy. 

Sklonila jsem hlavu ještě níž a konečně udělala něco, co jsem toužila udělat od té chvíle na té pláži. Konečně jsem ho políbila na ty dokonalé rty. Byly studené. Studené jako led. Jako smrt sama. 

Vzlykla jsem, popotáhla a narovnala se. Nedokázala jsem mít své rty na těch jeho déle než pár vteřin. Příliš mi to připomínalo to, co jsem nedokázala ocenit, dokud byl živý. Dokud byl živý, všechny problémy vypadaly jako nicotnosti. Nevážila jsem si toho. 

Stejně jako Legolase, tak i jeho jsem brala jako samozřejmost. Pokud tady nebyl jeden z nich, zastoupil ho ten druhý. Nikdy jsem nebyla bez jednoho z nich. Jenže teď je všechno jinak. 

Nyní nemám ani jednoho z nich. On je mrtvý a Legolas je pryč. Odešel. Nechal mne tady. Zlomenou, nešťastnou a smutně sedící u mrtvého těla někoho, kdo se mi dostal do srdce a ukradl mi ho. 

Možná jsem byla příliš sobecká a hleděla jsem jen na sebe. Příliš jsem dychtila po tom, abych měla při sobě oba dva a nijak jsem si neuvědomovala, že je můžu nakrásno taky oba naráz ztratit. 

"Pojď, Tauriel. Půjdeme zpátky domů," řekl král Thranduil a jeho hlas pronikl mými chmurnými myšlenkami. Domů? Po tom všem, co jsem provedla? 

Zvedla jsem hlavu ke králi a zavrtěla s ní. "Nepůjdu. Nemůžu se tam vrátit. Když bych chodila těmi síněmi, jen by to bolelo. Hodně by to bolelo. Nedokázala bych se nikam podívat. Viděla bych všude ty o které jsme přišli. Viděla bych je. Všechny. A ze všeho nejvíc je dva," vzlykla jsem a znovu se podívala na tvář mrtvého. 

"Jak myslíš. Ovšem pokud by sis to rozmyslela, jsi vítána, generálko," řekl tiše král. 

Prudce jsem se na něj podívala a vytřeštila oči. "Ge-ge-generálka?" vykoktala jsem po několik vteřinách a před očima se mi udělaly mžitky. 

Než stačil král odpovědět, tak se ozval něčí dupot. Trhla jsem hlavou směrem, odkud dupot vycházel, a rychle se postavila. Byla jsem připravená bránit mrtvé tělo před sebou a krále jakbysmet. 

Už i Thranduil se postavil po mém boku a dlouhý meč držel v obranné pozici. Jeho postoj byl jasně obranný. Vypadalo to, jakoby se mnou soucítil a chtěl mrtvého bránit se mnou. 

Už jsem se připravovala na útok, když zpoza rohu vyběhli asi dva trpaslíci. Byli to ti dva, kteří se mnou unikli z Jezerního města, když jej napadl drak. Myslím, že se jmenovali Bofur a Oin. 

"Tady je," řekl jeden z nich a ukázal na mrtvé tělo, které leželo za našimi zády. Poté se podívali na nás a zatvářili se zkroušeně. "Králi Thranduile, Tauriel. Dovolíte nám jej odnést? Musíme ho pohřbít vedle jeho bratra a strýce," oznámil nám ten Bofur a mně se v tu chvíli podlomily nohy. Nebýt Thranduila, asi bych si pořádně natloukla, ale díky tomu, že mě chytil, se nic takového nestalo. 

Ohlédla jsem se na mrtvé tělo a po tvářích se mi nanovo spustily slzy. "Já-já nemůžu," vzlykla jsem a odvrátila pohled od mrtvého. Nemůžu se na to dívat. Nemůžu. Cítím vinu za to, že je mrtvý.