"2:25 a já opět nespím. Proboha!" ..mluvím si tady sama se sebou.
Kdo je vlastně Nela? Obyčejná holka z ulice, která žije svůj stereotypní život? Co tu vlastně dělá? Žije, dýchá a mluví. Pouze dost často nad vším přemýšlí. Už jako malá žila s hlavou v oblacích. Snila o lepších životě. Tvořila si vlastní příběhy v myšlenkách když šla spát. Milovala pohádky, které měly dobrý konec.
Třeba ten dobrý konec fakt jednou budu mít. Kdo si počká, ten se dočká. Lidé, kteří mají plnou hlavu myšlenek nejsou přece žádnou hrozbou pro okolní svět. Pouze se hledají. Hledají kdo jsou a jakou mají úlohu na tomhle zmateném světě. Chtěla bych jednou něco dokázat. Třeba sestrojit super novou ledničku a nebo vynalézt lék na špatnou náladu. Páni, už je půl páté. Měla bych s tím konečně něco dělat. Začít normálně spát.
Pracuji v advokátní kanceláři. Sama nechápu, co tam dělám. Dost se lidí bojím a okolní kontakt mi dělá problémy i s vlastní rodinou. Když už jsme u rodiny, mám staršího bráchu. Často si z něj dělám srandu, že je už starouš. Máme spolu ale skvělý vztah. Je to fajn chlap! Má milou holku, kterou si pořád ještě nevzal. Ema se jmenuje a já vím, že ji fakt miluje. Mají spolu krásnou čtyřletou holčičku. Vypadá jako andílek. Modré oči, světlé vlasy. Je mu 31 a hledá si v hlavě každý šedivý vlas. Vlastně se mu ani nedivím. Kdo bych chtěl stárnout. Mně je 25 a všichni do mě hučí ať si založím rodinu. Jenže já nejsem připravená. Asi ještě nějakou dobu nebudu. Nejde o zázemí a nebo finance. To si nemohu stěžovat. K čemu mi to všechno ale je, když mi chybí to hlavní. Miluji děti, na bráchově dceři mohu oči nechat, ale asi se mě okolí bojí a nebo nevím co je špatně. Má problém narazit na správného partnera. Neříkám, že bych chtěla být jako moje kamarádky. Zavřená doma s manžílkem, který jednou týdně vyžaduje sex a každodenní teplou večeři na stole. To fakt není pro mě. Copak jsem ale tak špatná? Pořád hledám smysl života. Proč tady vlastně jsem a co dělám. Skončila jsem v práci co mě nebaví v bytě 2+1 s prostornou koupelnou. Můj život se skládá z práce, práce a práce. Občas si zajdu do klubu a žádná sláva to taky není. Je to pořád o tom samém. "Ahoj, jdeš si zatancovat? Dáš si něco? U mě doma nikdo není!"..ha ha, vždycky originální. Co se týče mého sexuálního života, také to není žádná sláva. Většinou to skončí úletemz baru, kdy se druhý den ráno bojím, abych se nevzbudila s pohlavní chorobou a nebo s pozitivním těhotenským testem. Přijde mi, že se tím světem jednom potácím. Stále čekám, kdy se dostaví ten den, kdy mi v hlavě cvakne: "Haló! Nelo! Začínáš nový život!" To se ale asi nestane a tak si žiji svým nudným životem dál. Nejsem v tom ale zase tak sama. Mám fakt dobrou kámošku. Je trošku trhlá, ale pomáhá mi se uvolnit. Má ráda alkohol, málo spánku a hlavně nezávazně. Taky nemá cíl, ale neřeší to. Její rodina se na ni vykašlala, takže žije sama na sebe. Obdivuji ji, že to vlastně zvládá. Já už mám nervy jen z toho, když nemám zaplacenou složenku za elektřinu. Ona to neřeší. Žije ze dne na den. Pracuje v baru a přivydělává si prodejem trávy. Když už jsme u té trávy. Prodává ji, ale skoro nikdy si ji nedala. Prý je to princip obchodu. Beztak mi kecá, abych ji za to nedala hodinovou přednášku jak je to škodlivý. Známe se už pár let a já si myslím, že má o mně představu jako o upjaté fanatičce, která se bojí bavit. Přitom já nejsem ani jedno. Jen mám strach. Bojím se odvázat, protože vím, že jsem nenašla člověka, co by mě chytil. Přitom když nad tím uvažuji, co by se vlastně stalo? Měla bych začít ještě pořádně žít. V pubertě jsem si toho moc neužila, protože jsem byla doma s mámou, která věčně čekala na tátu. Táta v mládí hodně pil. A s čím se pojí alkohol? Jasně že s hádkami. Ty u nás byly na denním pořádku. Proto mám pocit, že život stojí za hovno. Rok od roku čekám, kdy konečně najdu nějaké to světlo. Měla bych se sebou začít něco dělat. Najít si chlapa, mít s ním zdravé děti. Koupit si s ním dům s velkou zahradou a psem. Jenže mě tohle pořád netáhne. Chtěla bych žít nezávazně, cestovat a poznat kdo jsem. Přitom by to nemuselo být ani tak složitý. Hlavně se rozhodnout. Třeba by do toho se mnou Sára šla. I když, té tenhle život vyhovuje. My dvě jsme tak odlišné a přesto si máme co říct, nechápu to. Už se mi chce docela spát. To se divím, tenhle stav poslední dobou moc nezažívám. Připadá mi, jako kdyby moje tělo nepotřebovalo vůbec nic. Ani spánek ani jídlo. "Doprdele!" vykřikla jsem. Je půl šesté ráno. To jsem to zase dopracovala. Dneska budu nepoužitelná. To abychom šli s klientem do kavárny. Dneska to vidím na velký přísun kávy a spoustu make-upu na mé kruhy pod očima po celý den. Máme schůzku na půl devátou, tak to bych mohla zvládnout. Skočím si pro léky na spaní, které se poslední dobou stávají mou drogou a uvidíme, jak to dneska dopadne. Bude to zajímavý.
