Co bys udělal/a ty, být na mém místě? Jasně ani se nemusím ptát. Je mi to naprosto jasný. Jen mi to někdo prosím vtlučte do hlavy taky.
Mám strach. Co když mu nebudu dost dobrá? Nemám do té doby něco zhubnout? Během koukání na smsku se mi honilo spoustu myšlenek. Nechci zklamat. Jen nevím, jestli spíš sama sebe, než jeho. Zní to směšně, když nad tím tak uvažuji. Chtěla bych mít takovou tu kámošku, s kterou bych mohla probírat i v 25 moje vztahy. Sára je na tohle jiná. Ta by mi doporučila hned po první větě, která by se mimochodem skládala z 10ti minutového výsměchu ať tohle vůbec neřeším a nechám to plynout. Asi má pravdu. Měla bych se na to vykašlat. Už jsem měla pár rádoby chlapů, co se snažili vyčnívat z davu. Většinou to byli povrchní egoisti, co si myslí, že jsou něco víc než vy. Věčně v klidu a po půl roce vztahu začnou hysterčit i kvůli špatně namazané snídani. Právě z toho důvodu bych se měla nad každou vidinou nového vztahu povznést. Jen mě pořád táhne myšlenka, abych nezůstala sama. Někdo by si třeba mohl myslet, že to moc řeším a mám spoustu času. Vlastně mi to i dost lidí říká. Nemusím se ani vyjadřovat o babičce, ta je z toho chudák i nešťastná. Tohle jsem prostě já. Věčně uřvaná a nespokojená se svým životem. Asi to nechám na zítra, určitě se nic nestane a on se zlobit nebude.
6:00
Ráno začalo jako obvykle. Nikdy si nestihnu udělat ani snídani, ale dneska jsem to zvládla i s ranní kávou úplně v pohodě. Sama se divím, že jsem tak klidná po včerejším hysterickém večeru.
" 18:00 v Barney's ? " - N.
Odepsala jsem mu a slíbila si, že to opravdu nebudu řešit. O nic se nejedná a navíc, dneska mě čeká velká spousta práce. Musím dohnat ten včerejšek. Což znamená schůzky už od 8 až do 16:30. Budu vůbec ráda, když se stihnu doma osprchovat až se vrátím a nějak se připravit.
V práci to utíká vždycky pomalu. Obzvlášť, když vám je 25 a jste čerstvě po vysoké škole. Nebýt babičky, asi bych nikdy takhle pracovat nemohla. Doslova jsem zdědila místo po ní. Ze začátku se mi samozřejmě vůbec nechtělo. Věděla jsem, že jsou klienti zvyklí již na ní a já jsem nováček v oboru. Co se taky dalo čekat, jakmile jsem nastoupila, spoustu starých klientů si našlo novou kancelář. Nyní jsem za tohle místo ale neskutečně vděčná. Mám kolem sebe super partu a klienti se taky dají zvládnout. Víš, jak to chodí. Někdo ti sedne a jinému zase vadí každý tvoje slovo. Nemůžu nikomu nic vyčítat, je to přirozené, jen by se občas lidi měli uklidnit a domluvit se v klidu, hlavně u oběda. Minule to skončilo ostudou a mými těstovinami na košili. Na mojí košili. Jo, až tak přehnané to někdy může skončit. Jsou ale i naopak fajn stránky věci, můžu si najít nový kámoše, které tě pozvou třeba na kolaudaci nového bytu a jsou v tomhle životě někdy potřeba.
Už začínám být trošku nervózní. Jsou 3 hodiny odpoledne a pořád nic. Začínám mít zase ty divný pocity. Udělala jsem něco špatně? Nepřehnala jsem to? Dost často přemýšlím, jestli si s tím nemám někam zajít, protože mi to nepřijde normální. Někde na internetu jsem četla, že je to sociální porucha. Prý ji má ale v dnešní době dost lidí, tak se mi to nechce někde řešit a vyprávět cizímu člověku svoje pocity, když už s tím mám problém u vlastní rodiny. Ještě by se v tom chtěl někdo rýpat a já už to mám všechno v sobě dost rozvrstvený. Jsem jako domeček z karet. Hlavně na sebe nechci nechat koukat jako na zkoumaný objekt. Přece jsem neudělala nic tak špatnýho, aby mě měl někdo pozorovat a pak mi diagnostikovat něco, co už já dávno vím sama. Přemýšlím, jestli tam v šest mám jít nebo ne. Ať udělám cokoliv, tak to vyjde úplně stejně. Buď nedorazím já a budu za neslušnou a nebo to skončí naopak. Sedím v autě, protože zase začalo pršet a přemýšlím. Vůbec toho člověka neznám. Co je vlastně zač? Už to mě na něm přitáhlo od začátku. Chci zjistit kdo to je, za každou cenu.
Nastartovala jsem auto a vyrazila cestou domů. Vůbec jsem se nemohla soustředit. Na přechodu stála slečna s kočárkem a já ji nepustila. (Vždycky pouštím slečny s kočárkem!) Trvalo mi 10 minut, než jsem zvládla normálně zaparkovat a při cestě do schodů jsem se zastavila u okna. Ještě nikdy jsem nebyla takhle zasněná. Co to se mnou ten člověk dělá.
Chtěla jsem si dát vanu, abych se hodila víc do pohody, protože mimochodem fakt miluju vanu a potřebovala jsem ji, ale skončila jsem u sprchy. Nějak jsem se upravila, podle toho, co jsem si sama usoudila, že mi sluší. Co se týče oblečení, o tom bych mohla básnit dlouho. Vždycky jsem si kreslila návrhy a chtěla mít vlastní kolekci, jenže jsem se bála to říct doma. Babička ze mě vždycky chtěla mít někoho vysoce postaveného, což si teď teda fakt nepřipadám. Návrhářství nepřipadalo v úvahu.
Kdopak to zase nestíhá? Vyjedu tak na půl šestou, ať mám ještě čas, počkat můžu vždycky. Je 17:50 a já si doma ještě nazouvám boty. Udělám nejlepší první dojem, jaký snad jde. Nic horšího se snad stát nemůže. Cesta byla nakonec klidná. Díky bohu mi semafory přály a byla pořád zelená. Jaký jsem měla v tu dobu tep ale opravdu nedokážu posoudit, měla jsem pocit, že se mi rozskočí srdce. Zaparkovala jsem nedaleko Barney's a s mým "polo během" jsem se řítila na místo činu. Čas příchodu? 18:24! Už jsem viděla vchodové dveře a neuvěříš, kdo to tam stál!
