"Crrrrrr!" zazvonil budík v 7:00. Vůbec jsem nespala. To byla zase noc. Měla bych chodit normálně spát, asi si seženu léky na spaní. Třeba by mně to mohlo pomoct. Hlavně jsem pak celý den naprosto nepoužitelná. Za hodinu a půl mám schůzku s paní Novákovou. Nejradši bych ji zrušila, protože fakt nesnáším, když se v práci necítím dobře. Mám pocit, jako kdybych ze sebe vydávala jen polovinu, co dokážu. Což není daleko od věci. Své ráno začínám tím, že si udělám obrovský hrnek kafe. Doufám, že to dneska nějak přežiju. Kdyby něco, zabalím to dřív. Mám na dnešek naplánováno ještě pár schůzek, ale ty už tolik nespěchají. To je jediná výhoda, pracovat v advokátní kanceláří. Nikoho nikdo nehodní a člověk si je vlastním pánem. Po snídani se zajdu do koupelny trochu upravit. Začínám jako vždycky make-upem a končím u drdolu. Musím vypadat trošku reprezentativně. Ještě na sebe něco hodit a můžu vyrazit. Dneska mi příprava trvala jednou tak dlouho jak normálně, protože jsem jako v úsporným režimu. Což znamená, že jsem vyrazila o půl hodiny později, než normálně. Snad nebudou kolony, abych stihla přijet včas. "Tyjo, kde mám klíče?!"..vysypala jsem celou kabelku. Šla jsem se podívat k autu, jestli jsem je tam nenechala. Klíče skončili zabouchnuté v autě. "Výborný!"...povzdechla jsem si. Ani jsem neváhala a utíkala na metro. Nakonec jsem na schůzku dorazila o 20 později. Paní Nováková z toho nebyla vůbec nadšená. Čeká jí soud o děti, má z toho velikou starost, takže se jí vlastně ani nedivím. Po schůzce jsem si mohla konečně oddechnout, protože to nejdůležitější mám dneska za sebou. Stavím se ještě v kanceláři, dodělám si tam pár dokladů a zajedu si pro další kafe. Mám takovou malou kancelář uprostřed Prahy. Je sice malinká, ale útulná. Nebo alespoň já se v ní cítím dobře. Vybavila jsem si ji sama. Přemýšlím, že vlastně musím asi někoho zavolat, aby mi otevřel auto, jelikož jsem náhradní klíče už dávno ztratila. Bůh ví, jestli neskončily u bývalého přítele. Zkusím se zeptat Sáry, ta má všude známosti, tak mi někoho určitě sežene. Jsem dneska myšlenkami úplně jinde, místo toho, abych se soustředila na to co mám, tak přemýšlím nad tím, jak si večer/ne-li dřív lehnu do postele. Doufám, že bude dnešní noc lepší. V práci mám moc milou asistentku Kláru. Je to mladá slečna, ale je hrozně šikovná. Chudák to taky neměla v životě lehký, ale je opravdu velmi inteligentní a chytrá. V práci jsme jako kamarádky, několikrát jsme spolu byli i na chatě, takže máme naše oddělení něco jako rodinný podnik. Už při příchodu mě přivítala s úsměvem: "Zase perná noc? Máš oči jako králík Nelčo, jdi si lehnout prosím tě!" Mám ji fakt ráda, je jako sluníčko, i když má blbou náladu. Popovídali jsme si a v práci jsem naštěstí moc nepobyla. Poprosila jsem ji, aby mi dnešní schůzky zrušila. Fakt si potřebuju jít lehnout a myslím, že to v následujících dnech všechny ty schůzky v pohodě doženu. Cestou domů, jsem myslela, že v metru snad usnu a co se taky nestalo, usnula jsem. Když v tom mě probudil nějaký pán. Myslím, že se mi i představoval, ale byla jsem úplně mimo, jak jsem byla rozespalá. Skončila jsem na konečné stanici. Nabídl mi, že mě hodí domů, že mu to vůbec nedělá problém. Což mě ze začátku zarazilo. "Kdo by vozil cizí ženskou ve svém autě domů? Co když je to někdo nebezpečný?" ...zamyslela jsem se. Nakonec mi ale nezbyla žádná jiná možnost. Větší obnos peněz jsem si nechala jako na potvoru doma a jelikož jsem skončila na konci Prahy, tak mi 200 Kč na taxík a si těžko dá. Co si tak matně pamatuju, ten pán byl moc sympatickej. Povídali jsme si o práci, koníčcích a koupil mi cestou další hrnek kávy. I přesto, že jsem chtěla platit já, trval na tom, že mě zve. Aspoň mě to trochu probralo. Myslím, že jsme si i vyměnili kontakt. Zajímalo by mě, co si o mně myslel. Protože usnout v metru na konečný dokážu jen já a není to zrovna nejlepší možnost na seznámení. Jakmile jsme dorazili ke mně domů, rozloučili jsme se a on odjel. Bála jsem se, co po mně bude chtít, ale překvapivě byl v klidu. Já pořád žiju s pocitem, že by mě měl někdo hned zklamat a nebo mi cokoliv udělat a chtít po mně. Měla bych se konečně uklidnit, protože to byl moc sympatickej chlap, tak co by se mělo stát. Už jsem se nemohla dočkat postele. Hned jak jsem přišla, sundala jsem lodičky, utíkala si dát sprchu a šup do peřin. Bylo mi totálně jedno, že bylo půl 3 odpoledne. Vzbudila mě až smska v deset večer. Vůbec jsem nečekala, kdo by to mohl být. A ono najednou překvapení.
" Moc jsem si to s Vámi dneska užil, jste mi moc sympatická. Máte zítra v 18:00 čas? Nechcete si to zopakovat? T. "
"Pane bože!" ..začala jsem se červenat.
