Perfect

7

Pořád jsem hubla, pořád, a pořád. Jenže jsem si stále připadala tlustá, samé špeky. Už jsem nikoho neměla, všichni mě opustili, ale pořád věřila jsem, že když budu perfektní, budu i šťastná. Tak moc jsem se mýlila. Trápily mě i deprese. 

Nezvládnu to, nebudu perfektní, tahle věta mi hrála v hlavě skoro pořád. Zhubla jsem tolik, že si toho začali lidé v mém okolí všímat. V tom okolí samozřejmě už nebyla ani India, ani Louis. To okolí byli rodiče. 

Zlom v mém hubnutí nastal, až když mě a rodiče, s kterými jsem se stále hádala, pozvala babička na oběd. Nachystala hromadu jídla, do kterého bych se kdysi pustila, ale teď se mi jen z pouhého pomyšlení na oběd, dělalo zle. Babička tehdy všem nalila vrchovaté talíře slepičí polévky, já jsem si nabrala na lžíci první sousto, druhé, třetí a za chvíli jsem se už skláněla nad záchodovou mísou.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě mamka vyděšeně. Jájsem jí to jen odkývala, ale ona mě další den poslala k doktorce. 

Tak jsemse dozvěděla, že jsem propadla anorexii. Byla jsem anorektička, co si o mněbudou myslet ostatní? Nechtěla jsem si to přiznat, byla jsem anorektička. Toslovo mi způsobovala husí kůži. Bála jsem se o sebe. 

Zbýval ještě kousek a mohlajsem být perfektní, krásná a dokonalá. To se ale prostě muselo nějak zvorat.Nebyla jsem žádná perfektní dívka s přáteli, byla ze mě jen osamělá anorektička s make-upem.