Ztracen

1. kapitola

Jmenuji se Johhny Wats, je mi 16 let a žiji v Coloradu, ve městečku Arriba, u dálnice číslo 70. Náš domek je starší bungalow, a žiji v něm se svými rodiči, mamkou Elen, tátou Jasonem a s naším křečkem Arnoldem.

Jednoho zimního rána, kdy bylo naše město opět pokryto asi 30ti centimetrovou vrstvou sněhu jsem se loudal do školy, kam jsem se vůbec netěšil, a to z jednoho prostého důvodu: učitele přírodopisu. Byl to starý, zatuchlý a neúnavný důchodce který do nás neustále hustil stohy látek, které nebyly ani zábavné, ani jakkoliv přínosné pro náš už ted' nezajímavý život uprostřed ničeho ve Spojených Státech. Avšak ze všeho nejhorší bylo jeho zkoušení, doslova si liboval v utrpení většinou nic netušících žáků, kterým potom s oblibou dával pětky. A dnes byla bohužel řada na mě, učil jsem se celou noc a následně i pomodlil Pánu Bohu, abych měl štěstí a nezvoral to jako většinou.

Všechny předměty probíhaly docela v klidu, až na hysterický výbuch zástupkyně Marvenové, která vlítla do třídy během fyziky a skoro rozbila dveře. Klasika, nic nového pod sluncem. Před poslední hodinou, a to hodinou přírodopisu jsem poprosil mojí nejlepší kamarádku Chloe jestli by mě nevyzkoušela z té ohavné vědy. Když zazvonilo, přišel učitel (jehož jméno bylo mimochodem Hatson) a byl v naprostém klidu. V tu chvíli mě polil studený pot, jelikož když je v klidu tak to znamená něco strašného, i když dnes měl pouze špatnou náladu a snad ze soucitu mi dal pouze 2- .

Po škole byla s Chloe a dalšími kamarády úžasná zábava, díky spoustě sněhu jsme se koulovali , stavěli iglů a váleli se v sněhu.

Díky bohu moji rodiče chápou, jak je přírodopis drastický předmět a za odměnu mě vzali do kina do města Colorado Springs, ale jelikož je můj táta docela šprýmař tak mě vzal na nějakou stupidní romant'árnu, kde byl sál narvaný snad stovkou náctiletých holek, které dychtivě hltaly každé slovo hlavní aktérky. Po filmu jsem vyšel ospalý ven ze sálu a vrazil do nějaké pravděpodobné další ukřičené holky která byla ještě nadšená z toho filmu, ale ne – měla naprosto úžasné načechrané vlasy, zářící jako čerstvě napadlý sníh. Začal jsem se honem omlouvat, ale když se na mě otočila, zůstal jsem pouze stát s pusou otevřenou dokořán. Byla nádherná, prostě nádherná. Na mé omluvy se pouze usmála a řekla že je to v pořádku a šla si dál. Shodou náhod měla cestu na parkoviště stejnou jako my a tak se mě zeptala jak se mi líbil onen film a proč jsem byl vlastně na filmu pro děvčata. Když jsem jí řekl důvod, zasmála se a zeptala se mi na můj facebook, jestli by jsem si jí nepřidal do přátel, takže tak. Musím říci, že tenhle den pro mě byl úžasný a vydařený.

Po celý večer jsem nebyl s to usnout, jelikož jsem stále myslel na Kate ( jméno té úžasné dívky) a neustále se koukal na její ne méně úžasnou fotku...

To ráno byly sněhem pokryty snad celé státy – skoro metr běloskvoucích závějí odkrývali oranžově zářící vozidla silničářů, z rádií a televizí zněly ustrašené moderátorky hlásající o této kalamitě a zavírání škol -mezi nimi byla i ta naše, což byla úžasná událost. Asi o hodinu mého úžasného spánku později mi napsala Kate: „Ahoj, nechceš jít ven? :)". Rozbušilo se mi srdce jako zvon a myslel jsem, že na místě dostanu srdeční zástavu. Se skrývanou radostí jsem odepsal, že půjdu rád. Domluva zněla ve 4 u odpočívadla u dálnice. Řekl jsem si, proč na tak zvláštní místo, kde nikdo nebude, ale nezbývalo víc než souhlasit a následně dojít na dohodnuté místo. Opravdu zde nikdo nebyl, až na pár aut zavalenými vrstvou sněhu a samotnou Kate, stojící u parkoviště jako generál všech andělů. Zámavala mi, což byl signál abych k ní přišel. Když jsem doběhl, usmála se na mě a zajiskřily jí oči jako hvězdy, které mě naprosto oslepily. Ty dva kulaté objekty štěstí byly modré, velice tmavě modré, jako oceán. Oceán plný života, ryb, savců a korálů. Začali jsme si povídat cestou k nějakému posezení, nejlépe nezmrzlé lavičce. Chvíle s ní ubíhaly jako voda, ale onu lavičku jsme hledali 20 minut. Když jsme jí konečně našli, posadili jsme se až nějak příliš blízko sebe, ale ani jeden z nás neměl námitky. Zrovna jsem si s ní povídal o škole, když v tu jsem si všiml, že je jí zima na její krásně upravené ruce, tak jsem jí nabídl moje rukavice, které s radostí přijmula a ještě mě pomalu začala chytat za ruku. V ten okamžik mi to jaksi došlo, i když jsem pochopil, že jsem nic nepochopil, ale aspon' jsem si užíval ten krásný moment ticha, kdy jsme pozorovali auta prohánějící se po dálnici. Její malou dlan' jsem stiskl ještě pevněji, načež se na mě usmála a více se ke mně přitulila, až se mne dotýkali její špinavě blond vlasy vonící kokosem.

Po víkendu, hned v pondělí po 4. hodině se mi svěřila: Prý je do mě zamilovaná. Mlčel jsem a hlavou se mi jako vločky honily myšlenky o tom co jí co nejkrásněji odpovědět. Neřekl jsem nic, protože nejkrásnější moment mého života se nedá popsat slovy, tak jsem jí pouze prostě chytil za ruce a objal jí,což byl signál, který pochopila. Od toho dne jsem měl přítelkyni. Mojí první.