Myšlenky na něj mě sžíraly až do morku kostí. Nedokázal jsem si bez něj představit další den a přitom už je to rok, co odešel. Byl něco jako moje droga, moje osobní značka kokainu. Značka kokainu, bez které jsem musel vydržet dlouhých 365 dní. Značka kokainu, která pro mě už není k dostání. Miloval jsem ho a přitom jsem ho tolik nenáviděl za všechno, co udělal, i když nevědomky.
Nenáviděl jsem ho za to, že odešel.
Nenáviděl jsem ho za to, že mě tu nechal.
Nenáviděl jsem ho za to, že jsem ho miloval.
Ale nejvíc jsem nenáviděl sám sebe za to, že ho nedokážu přestat milovat.
V mém světě měly dny nejméně třicet hodin a každá minuta přes devadesát sekund. Nedalo se to vydržet. A tak jsem nějak doufal, že se vrátí. Zároveň jsem si přál, aby už nikdy nepřišel a já ho už nemohl, nebo spíš nemusel, vidět. Nemohl jsem to všechno prožívat stále znovu a znovu od začátku. Tolik jsem to všechno nenáviděl. Ale nejvíc ze všeho jsem nenáviděl jeho. Jenže jako velikost nenávisti mě sžírala a tížila láska k němu. Neutuchající a tak silná. Pocit bezmoci a zatracení pro mě byl přítelem, který tu pro mě byl každý den a paradoxně jediný, co mi zůstal.
Budil jsem se v bolestech z nočních můr, které byly oproti realitě a skutečnosti jako pohádka pro děti na dobrou noc. Nedokázal jsem takhle žít dál. Myšlenku a slzu ze vzpomínky na to, jak vypadal, jsem zapudil s dalším oblakem šedého kouře.
Kouř šedý jako můj život.
Kouř šedý jako má budoucnost.
Bolely mě plíce. Nemohl jsem dýchat. Možná jsem v zákoutí své duše ani nechtěl. Už jsem nevěděl, kde ho mám hledat. Byl moje světlo a teď mi zmizelo v dálce. Teď? Už dávno předtím. Jsem tak slabý. Slaboch. Nicka. Nula. Nic více, nic méně. Ostatně ničím jiným jsem nebyl nikdy. To byl i důvod, bezmála jeden z nich, proč jsem ho miloval a proč ho miluji - díky němu jsem zapomněl, kdo vlastně jsem.
Není na čase už to vzdát? Hledání jeho, smyslu mého mizerného života. Žil jsem pro jeho – ne tak častý – úsměv, pro jeho poznámky, kterými si ze mě utahoval, pro všechno, co dělal. Proč musela být jeho touha po síle a po změně pravidel a tradic jeho klanu tak silná, že mě opustil? Proč se nedokázal spokojit s životem ve vedlejším klanu rodiny? Pootočil jsem hlavu po směru, kde byla naše společná fotka a natáhl se pro ni. Jedním prstem jsem setřel prach, který se usadil na rámečku i samotném skle. Snažil se tam neusmívat, ale přece jen lehce zvedl koutky úst. Oproti mým červenajícím se tvářím a širokému úsměvu vypadal tak chladně.
Nakonec jsem se přece jen zvedl a roztáhl zaprášené žaluzie. Sluneční paprsky vrhly do pokoje světlo, které už dlouho nezažil, a ukazovaly na bezmoc a zoufalství posledního roku. Slunce mě pálilo do očí, odkdy tolik září? Zakryl jsem si rukama oči a pokusil se zaostřit na venkovní svět. Všechno bylo na svém místě, ale přesto se toho tolik změnilo. Strom na kterém jsem si hrával, obchod přes ulici, všudypřítomní a pospíchající lidé - to všechno bylo stejné. To já jsem byl to, co se změnilo.
Prázdné lahve od různého alkoholu, krabice od objednaného jídla jsem naházel do pytle na odpadky a špinavé oblečení hodil přímo do pračky. Možná mi to všechno udělalo dobře. Zbavit se pohledu na tu mizérii. Zbavit se prachu a špíny jak z mého okolí, tak ze sebe. Horké kapky dopadaly na mou kůži a působily nekonečnou úlevu. Je tohle krok vpřed?
Při pohledu do zrcadla jsem se nepoznal. Strhaný a unavený obličej, oči podlité tmavými kruhy, ztráta většiny mé váhy. Prohrábl jsem si dlouhé mokré vlasy. Čas na další změnu.
„Hano, jsem rád, že jsi přišla," pozdravil jsem rozpačitě. Skoro rok jsem s nikým nemluvil. Hlas jsem měl ochraptělý a slabý.
„Vypadáš příšerně," odvětila.
„Milá jako vždy."
„Někdo tě chtěl taky vidět," odpověděla, zatímco připravovala nůžky. V tu chvíli vběhl do místnosti Akamaru s pozdravem v podobě hlasitého štěknutí a olíznutí tváře. Připadalo mi, že vše je opět v pořádku, alespoň na chvíli, i když nebylo a já se jenom snažil sám sebe přesvědčit o opaku. Přesvědčoval bych se do chvíle, dokud bych tomu nezačal věřit. A všechno by pak bylo v pořádku, nebo ne? Ne, asi ne.
Krátké odstřižky vlasů mi padaly přes ramena a rovnou na zem. Najednou jsem si připadal o něco lehčí, i když srdce mě tahalo k zemi pořád stejně. O pár chvil později jsem měl vlasy stejně krátké jako vždy. Vyprané prádlo schlo na šňůře. Studený a příjemný vánek procházel bytem. Už se tady dalo alespoň trochu dýchat. Z linky zmizelo nádobí a znovu se lesklo ve skleněných skříních. Můj byt se najednou cítil dobře, byl jako nový. Taky bych si přál, jen tak se umýt a obléct si čisté oblečení, abych ze sebe sundal všechnu tu špínu, mizérii a pocit smutku. Kéž by stačilo tak málo.
„Cítíš se lépe?" Zeptala se opatrně, když jsme seděli na balkoně a pozorovali západ slunce. „A taky bys měl přestat kouřit," podotkla, když jsem si zapálil cigaretu a vyfoukl dým.
„Snažím se," odpověděl jsem jednoduše. Nechtěl jsem sám sebe namáhat pravdivou odpovědí. A asi jsem na ni ani nevěděl odpověď. Mám se lépe? Nemám?
Když odcházela, byla už tma. Rozloučili jsme se, Akamaru smutně zakňoural. „Neboj se, kamaráde. Teď už bude všechno lepší, slibuju." Bude? Najednou byt znovu potemněl. Byl jsem sám. Sám se svými myšlenkami.
Vzpomněl jsem si na jezero, kam jsem dříve často chodil. Možná by mi malá procházka pomohla. A tak jsem šel. S kapucí nasazenou na hlavě, skrytý před světem.
Usadil jsem se na molu s nohama svěšenýma k vodě. Stačil bych kousek a mohl bych se jí dotknout. Obličej jsem nastavil zářícímu měsíci. Kde jsi, Neji? Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale konečně jsem se začal cítit volný. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, když jsem uslyšel zašustění keře. Rychle jsem se zvedl.
„Kdo je tam?" Žádná odpověď. „Ptám se ještě jednou, kdo je tam?!" Mohl by to být?.. Když už jsem začal mít trochu naděje, že se konečně vrátil, z křoví vyběhla kočka. Uháněla směrem do města. S povzdechem jsem si znovu sedl.
Přišel jsem zpět do prázdného bytu. Položil klíče na linku a šel se převléct. Měl jsem sundané triko, když jsem uslyšel šramot. Otočil jsem se a on tam stál. Stál tam jakoby se nic nestalo, opřený o futra balkónových dveří. Byl vyšší, silnější. Dlouhé vlasy mu splývaly přes ramena a končily v půlce zad. Kdybych popošel pár kroků, mohl bych se ho dotknout. Stál tam a nic neříkal.
Místo pocitu úlevy a štěstí do mě vjel vztek. „Kde si sakra myslíš, že jsi byl? Kdo si sakra myslíš, že jsi? Že si sem můžeš jen tak přijít, jako by se nic nestalo!" Křičel jsem na něj se slzami v očích. „Ty parchante! Hajzle! Ty.. ty..." Slzy se mi kutálely po tvářích a dopadaly mi na hruď. Sklopil jsem hlavu. Už jsem nemohl křičet. Zavřel jsem oči a snažil se vstřebat, co se to vlastně děje. Najednou se pohnul, ani jsem nedokázal zareagovat a stál jsem v jeho objetí. Jeho teplém objetí, které mi tisklo život a touhu žít zpět do těla. Objal jsem ho zpátky a rozbrečel se ještě víc.
„Chyběl jsi mi, Kibo," řekl ochraptěle.
„Kde jsi byl, kde jsi celou tu dobu byl.."
„Hledal jsem sílu, učil se. Musel jsem odejít, promiň mi to."
„Neji.." Otočil mi tvář navzdory té jeho. Byl tak krásný. „Už tě nikdy neopustím, dobře? Vím, co jsi musel prožívat. Pozoroval jsem tě každý večer, ale nemohl jsem se vrátit. Tolik mi trhalo srdce tě takhle vidět. Je mi to moc líto. Už tě nikdy neopustím," říkal, zatímco přibližoval své rty k těm mým.
A pak mě políbil. Celý svět se začal točit. Miluju ho, tak moc ho miluju. Veškerá bolest jako by byla zapomenuta. Už na ničem nezáleželo. Byl tady. Teď.
Padali jsme do postele. Pasovali jsme k sobě. Jako jeden dílek puzzle do druhého. Jsme míněni, být spolu. Ztrácel jsem se v něm a on se ztrácel ve mně. Několikrát za noc.
Svět byl zase v pořádku.
