Doktorka Rose

V Chicagu

Jeli jsme asi dvacet minut. Celou tu cestu jsem se dívala z okénka do ulic plných lidí a aut. Když John zastavil zatajil se mi dech. Vystoupila jsem z auta a zůstala zaraženě stát. Byla jsem doma, konečně po čtyřech letech doma.

Náš dům byl jeden z vysokých činžáků ve kterém rodiče vlastnili celé poslední patro předělané v jeden velký byt.

John mezitím už vytáhl mé kufry z auta. Položil je na zem a otevřel mi velké skleněné vstupní dveře domu, nechal mě projít jako první a pospíchal za mnou. Vlezli jsme do výtahu. Byl to krásný, tmavým dřevem vykládaný výtah s nablýskanými knoflíky.

Když jsme vystoupili z výtahu přistoupila jsem ke zvonku na kterém stálo rodina Cooperových. Zazvonila jsem. Dveře se rozlétly a v nich stála maminka a táta.

,,Rose! Konečně jsi tady.'' vykřikla mamika začala mě objímat.

,,Johne. Nestůj tam jak tvrdé Y a odnes Rose kufry do pokoje.''

,,Ale to snad.'' chtěla jsem říct, že to není nutné, ale maminka mě nenechala.

,,A ty si pojď sednout, musíš být po té cestě unavená.''zkusila jsem podotknout něco v tom smyslu, že nejsem unavená, ale matka na mě hodila pohled, který říkal, že odporovat nemá cenu.

Jakmile jsem dosedla na gauč, matka na mě začala chrlit spoustu otázek.

Zhruba po hodině "výslechu" ze strany mé matky, následoval oběd.

,,Rose pročpak nejíš? Nnechutná ti? Nevím jestli bylo moudré tě do toho Rakouska pouštět. Jsi tak hubená. Na tu máš přidej si.'' na talíři my přistál velký kus řízku, který jsem do sebe samozřejmě už nenacpala.

Po obědě následoval další,,výslech''.
Tentokrát ale na téma co chci teď dělat.

,,Studovat.''odpověděla jsem

,,A co?'' zeptal se John s plnou pusou závinu.

,,Jak co, přece medicínu.''odpověděla za mne matka.

,,Neptej se tak hloupě. Copak nevíš, že Rose chtěla být vždy doktorkou.'' ano zase za mě odpověděla matka, ale měla pravdu.

John se snažil říci něco na svou obranu, ale několik kousků závinu v jeho puse mu to nedovolovala, a tak vydal jen jakýsi zvuk.

,,Johne, nemluv s plnou pusou.''napomenula ho matka. Vyprskla jsem smíchy, protože tím jak se John snažil na matčino napomenutí něco podotknout vdechnul kus závinu a začal se dusit. Matka najednou začala na otce ječet.,,Proboha muži pomoz mu on se dusí.'' Otec zase Johnovi bušil vší silou do zád. A já se jenom nemohla přestat smát. Najednou se John začal smát a pak řekl, že si z nás utahoval. Matka zbrunátněla a otec vrazil Johnovi pohlavek.

Zbytek dne jsem se procházela po Chicagu s Lolou a Ester. Prošli jsme snad celé město a zastavili se na spoustě míst, které jsme měly rády. Já, Ester a Lola, nerozlučné trio, které znalo snad celé Chicago. Všechy jsme si moc užívaly ty drahocené, společně strávené chvíle po tak dlouhém odloučení.

Po měsíci

Před asi půl rokem jsem si podala přihlášku na Chicagskou univerzitu, fakulty lékařské. A dnes mi přišel dopis, že jsem byla přijata. Mám velikou radost, stejně jako moje rodina i přátelé. Za tři dny škola začíná a já jsem zvědavá, jestli se mi vyplatí, že jsem se medicínu učila už v Rakousku.