Doktorka Rose

Vítejte v Dowsonvill

Skřípavý zvuk brzd a následný náraz tvrdě přerušili můj spánek. S velkou nelibostí jsem otevřela oči rozhlédla se po kupé. Všichni ještě spali. Mou pozornost přilákalo tiché bubnování deště na špinavé okno vagónu. Naklonila jsem se k němu a pokoušela se zjistit, kde to jsme. Viděla jsem, ale jen rozmazanou loučku, kterou protínaly koleje. Všudypřítomné ticho mě děsilo. Chtěla jsem vědět, kde a hlavně proč vlak zastavil, a tak jsem vstala a v tichosti vyšla z kupé.

Pomalu jsem procházela uličkou a míjela zavřené dveře, za kterými ještě klidně odpočívaly budoucí armádní sestry. Došla jsem až na konec vagónu. S velkým úsilím jsem otevřela okované dveře a po malých schůdcích sestoupila na betonový chodník. Rozhlédla jsem se a spatřila malou nádražní budovu z jejíž vývěsní tabule jsem se konečně dozvěděla, kde náš vlak zastavil.

Chtěla jsem se jít podívat blíž, když v tom mě zastavil skřípavý zvuk otevírajících se dveří. Otočila jsem. Z vlaku vystupovala Vera.

"Ostatní ještě spí?" zeptala jsem se.

Vera jen mlčky přikývla, "Nevíš náhodou kde to jsme?"

Ukázala jsem na štít nádražní budovy a dodala: "V Dowsonvill."

"A to je kde?"

"Předpokládám že v Georgii," odvětila jsem ironicky

Vera se nuceně usmála: "Moc vtipné Rose."

"Kolik tak může být hodin?"

Vera se podívala na hodinky: "Bude půl sedmé."

Poděkovala jsem a nastalo chvilkové ticho, to ale po chvíli přerušil hluk přicházející ze zadních vagónů. Hluk se stále přibližoval, zesiloval na hlasitosti, až jsme rozpoznaly mužské hlasy, mluvící jeden přes druhého. Náhle se se skřípěním otevřely dveře vedlejšího vagónu a na chodník vyskákali tři mladíci. Hned jakmile mě a Veru zahlédli, zamířili naším směrem.

"Ahoj holky," křikl na nás malý, vyhublý, spíš chlapec než muž s nagelovanými, dozadu sčesanými vlasy.

"Dobré ráno," odpověděla Vera a já se připojila. Chlapci na sebe chvíli koukali, a pak se jeden z nich snažil prolomit ledy zdvořilostními otázkami, na které existují jen předem dané odpovědi. Snažila jsem se na ně odpovídat, zatímco Vera vytáhla z kabelky balíček cigaret a zapálila si.

Nevěděla jsem, že kouří ale zároveň mě to ani moc nepřekvapilo. Mezi svými vrstevnicemi jsem byla jako nekuřačka spíše světlou výjimkou. Všeobecné mínění, že ženy s cigaretou jsou pro muže přitažlivějšími jsem nebrala vážně a zastávala názor, že cigareta nikomu osudovou lásku nezaručí.

Chlapci si od sebe postupně připalovali a za chvíli už se nad našimi hlavami vznášel obláček cigaretového dýmu.

"Takže z vás budou sestřičky?" zeptal se jeden z mladíků v hnědé vestě a dlouze potáhl.

"Jen ze mě," pohotově opravila chlapce Vera. "Rose je lékařka."

"No ne, to skvělý znát někoho kdo ti pak může zachránit život," dodal ten kluk optimisticky. Měla jsem té přetvářky a hry na lovnou kořist plné zuby, a tak jsem jen sarkasticky dodala: "A nebo někoho, kdo ti bude vracet střeva zase zpátky tam, kam patří."

Vera zůstala nehnutě stát na místě, zatímco skupinka mužů na mě vytřeštila oči. "No, tak mi už asi budeme muset jít," podotkl jeden z nich a spolu s ostatními zamířili ke svému vagónu.

"Vážně?" zeptala se moje společnice s nevěřícným výrazem ve tváři

"Co je?"

"Cpát tvoje střeva zase zpátky tam, kam patří?"

"Opravdu jsem neměla chuť ztrácet s nimi víc času." Vera jen zakroutila nevěřícně hlavou a típla zbytek cigarety o vagón.

"Nechceš se vrátit? Co tady venku?"

Než jsem Veře stihla odpovědět stáhlo se jedno z okének a vykoukla z něj Melanie: "Co děláte venku? Pojďte si rychle pro věci, už vystupujeme!" překvapeně jsme se na sebe podívali. chystala jsem se otevřít dveře, ale než jsem stihla chytnout kliku otevřel je někdo zevnitř. Z vlaku se začaly horečně valit davy dívek.

"Kam všechny tak ženou?" zeptala jsem se své společnice, i když mi bylo jasné, že odpovědi se nedočkám.

"Melanie!" křikla jsem k okénku

"No?" ozvalo se z kupé a následně se v okně objevila blonďatá hlava

"Podej nám kufry!" křikla Vera

"A Jak to mám asi udělat?"

"Zkus je třeba podat oknem." poradila jsem jí. po chvíli se v okně objevily naše kufry

"Jsou moc velké, neprojdou," ozvala se bondýnka. A aby taky ne když je do okna rvala na štorc.

"Tak zkus otočit!" houkla na ni rozzuřená Vera

"Ta holka je blbá jak tágo." dodala jsem a chytala kufr který mi teď Melanie hodila na hlavu.

"Jestli tahle ukončí kurz, tak chraň bůh všechny co jí přijdou pod ruce," řekla Vera a prohlížela si při těch slovech svůj kufr, celý sedřený jak jej Melanie z výšky hodila na zem. Na nástupišti, už se dívky začaly řadit do dvou řad, a tak jsme popadly kufry a postavily se do zadní řady, hned vedle ostatních dívek z našeho kupé.

Z prvního vagónu vystoupila malá, podsaditá žena v zelené uniformě. Šla z volna a důstojně. Zastavila před námi a vrchní sestry v četně sestry Ronaldsové si stouply po jejím boku. "Jsem major Carterová a velím nemocnici svatého Eliáše, ve které se budete zaučovat. Od této chvíle se budete všechny řídit přísnými pravidly. Jejich porušení se bude přísně trestat, bez ohledu na okolnosti. Nyní se přemístíte do ubikací, kde dostanete vám vaše vrchní sestra vysvětlí zbytek. Vítejte Dowsonvill."

Když domluvila pohybem ruky pobídla sestry a ty se hned rozešli k jednotlivým skupinám děvčat. Každá ze sester počkala, až se dívky seřadí do dvojstupu, a pak jedna skupina po druhé opustily nádraží a vydaly se po silnici, vedoucí z nádraží.
Sestra Ronaldsová počkala, až skupina před námi sejde na cestu, a když se tak stalo vyrazily jsme i my.