Kluci se odhlásili z hotelu hned brzy ráno. Něco kolem hodiny brázdili silnice směrem k tuctovému klášteru, kam je zavedl případ.
I přesto, že Dean skoro vůbec nespal (ne, že by mu to vadilo), zbylo mu natolik energie a dobré nálady, že byl schopný řídit a do toho ještě na plné pecky zpívat staré šlágry od Deep Purple. Proti tomu Sammy na sedadle spolujezdce spal jako dřevo. Mezitím, co spal, mu Dean nasadil jeho huňatou čepici. Dělat bráchovi naschvály ho neomrzí snad nikdy. Kupodivu i přes hlasité rádio spal klidně.
Když přijížděli do tohohle kraje, mrzlo, až praštilo, jenže teď svítilo sluníčko. A tak cesta nebyla nic jiného, než bahno se sněhovou krustou. Ale Deanovo dobrá nálada by se dala krájet, zablácenou Impalu neřešil.
,,Tohle není vůbec špatný místo na dovolenou, viď Sammy?" Sam sebou trhl ze spaní.
,,Cos říkal? To už jsme tady?" Ani se nenamáhal otevřít oči.
,,Ne, ale stejně vstávej. Napadlo mě, dlouho jsme si nedali pohov."
Sam proti své vůli zaujal více vzpřímenou pozici a zívnul. Přitom si sundal z hlavy čepici, prohlédl jí a ponechal to bez komentáře.
,,Ty sis včera moc neodpočal, svatá pravda."
,,Pomlč," drcnul bráchu do ramene, ,,mluvim vážně. Bylo by hezký se na chvíli pozastavit. Navíc budou Vánoce, kdy jsme je naposled slavili? Nějaký pátek to už bude."
Na chvíli zavládlo v autě ticho.
,,Co je?" Zeptal se Dean.
Sam na něj nechápavě zíral. ,,Ty jsi buďto doopravdy zamilovanej až po uši, nebo stárneš, jinak si to tvoje růžové vidění světa nedokážu vysvětlit."
,,Ani jedno, prosím tě. Jenom takový nápad, zapomeň na to."
,,Měkneš, chlape, srovnej se s tím."
,,Slapni."
Potom si zase každý hleděl svého.
Na horizontu se začala rýsovat silueta kláštera. I na první pohled vypadal všedně a nudně.
Pravděpodobnost, že narazí na případ, byla velká. Tedy pokud na světě nevznikl nový druh psychopata unášejícího jeptišky. Článek v novinách poskytoval jen minimum informací, takže jediná naděje ležela na výřečnosti jeptišek.
Místa na zaparkování bylo spousta, policejní vozy s novináři vyjezdili množství kolejí. Ještě než vyjeli z motelu, zpravil topení. Takže jeli rovnou oblečeni v oblecích a decentních kabátech, jak se sluší a patří pro agenty FBI.
Dean zaparkoval Impalu a hurá na výzvědy.
Venku nečekali dlouho, zmerčila je náhodná příslušnice řádu. Poněkud směšnou chůzí skákala přes sníh, což jí dlouhý, černý mundůr moc neulehčoval.
,,Pánové, huů! Tudy prosím!" Dokonce i zněla vtipně, se svým ze mší vyzpívaným, pisklavým hlasem. Dean jí zamával nazpět.
,,Slyšíš šéfa, jdeme."
Jeptiška se jim představila jako sestra Priscila-Roberta-Dolorez mladší. Bratři měli co dělat, aby nevybuchli smíchy. Rodiče se jí tedy nepomstili nejen tím, že jí poslali do kláštera.
Přestože v bůhví jakých podmínkách žila, překypovala. Jak krásou, tak váhou, jednoduše kus ženské. I když měl Dean momentálně jiné zájmy, v hlavě se mu rozeběhla spousta ne zrovna neškodných myšlenek.
