7:12

Prolog

Seděl jsem v tmavé cele. Nevím jak jsem se sem dostal, ani kde by to vězení mohlo být. Vlastně jsem neznal nic víc než tohle místo, sebe a své sny. Cítil jsem chladnou zem pod sebou, vlhký, nicméně zatuchlý vzduch. Den a noc jsem rozeznával díky štěrbině ve zdi, kudy sem dopadala stužka světla, nebo pronikal svěží vzduch. Vody a jídla se mi dostávalo po troškách ve hliníkové misce. Byl to hnus. Kusy nedopečeného starého masa, kůže, zelí a bůh ví co ještě. Člověk vzal za vděk víc suchým chlebem než tímhle. Osobu, která mi jídlo nosila jsem postřehl jen dvakrát. Jakoby nechtěla být spatřena. Měla na sobě zašlé lněné hadry a přes hlavu plátěný pytel. Její nepravidelný krok doprovázelo vždy znepokojivé chrčení. Přes den jsem ho slýchal spolu s chřestěním klíčů, které se vždy vytratilo do ticha. Jediné co jsem u sebe měl byli modré kalhoty, lněná halena a kapesní hodinky. Nefunkční. Ručička sebou co chvíli chaoticky zaškubala, ale nikdy se nepohnula kupředu ani zpátky. Stále stejný čas. Sedm hodin a dvanáct minut. Byli mosazné a s vyškrábaným znakem. Ten ornament byl zvláštní. Z jednoho úhlu pohledu připomínal srdce, puklé a zjizvené. Chvílemi však připomínal spíše hlavu obyčejné krysy. Těžko říct, koneckonců byly to spíše jen nějaké nahodilé škrábance. Jen dlouhá samota spolu s fantazií z dělá z pouhých čar obrazce. Z dlouhého bloumání mě vytrhl hlas.

„Pořád tu sedíš?"

Vzhlédl jsem. Nikdy předtím jsem ničí hlas neslyšel. Zahlédl jsem obrys muže v rohu cely.

„Kdo jsi.."

„Kdo jsem já? To není zrovna vhodná otázka. Měl by jsi se zamýšlet nad tím kdo jsi ty!"

„Já?"

„Vždyť ani nevíš , proč tu jsi, nebo čím jsi byl, nebo co se s tebou stane."

„Ty to snad víš?"

„Vím víc než si myslíš."

„Tak kde to jsem?" Na chodbě zazněli kroky.

„To už není důležité. Vypadá to, že přišel tvůj čas. Za chvíli zemřeš."

„Cože? Zemřu?! Proč? Co se děje?"

„Pokud chceš vědět víc, tak uteč.."

„Utéct? Jak?" Chodbou se mihotalo světlo lucerny.

„Prostě.. BĚŽ!" Křikl muž. Otevřel dveře a zmizel. Vyběhl jsem.

Chodbou se blížilo několik postav s lucernou. První se zastavila. Polonahé tělo ověnčené řetězy. Stopy zaschlé krve. Sekáček na maso. To mi stačilo. Cítil jsem tlukot svého srdce. Rozeběhl jsem se opačným směrem. Míjel jsem jednu celu za druhou. Zbědované postavy za mřížemi. Prostrčené hubené ruce, šmátrající kolem. Za mnou zněl dusot nohou. Chřestění řetězů. Vběhl jsem do místnosti. Zabouchl dveře. Zarazil petlici. Rozhlédl se kolem. Sekáček dopadal na dřevěné dveře. Popadl jsem nejbližší skříň a silou ji přisunul ke dveřím. Ustoupil jsem. Zahleděl se na své ruce. Bušení do dveří. Můj tlukot srdce. Cítil jsem jak mi žene tělem krev. Na tváři se mi objevil úšklebek. V místnosti byli další pochybné nástroje. Kleště, háky, bodce i nůž. Popadl jsem ho a čekal. Byl slyšet praskot dveří. Skříň sebou škubala. Běhal mi mráz po zádech. Jen jsem tam stál a čekal. Předtím jsem nepoznal nic jiného než chladnou celu, ale teď... Měl jsem pocit, zvláštní pocit. Pocit, že žiju. Skříň se převalila. Vtrhli dovnitř. Byli tři. Vrhl jsem se vpřed. Vrazil nůž do hrudi prvního. Chytl ho za řetězy vrostlé do masa. Mrštil jsem jím o stůl. Druhý mi do ruky zabodl kovový bodec.. Udeřil jsem ho pěstí. Znovu a znovu. Třetí mne uhodil tyčí do boku. Svezl jsem se na zem. Stáli kolem mně. Couval jsem. Jako by se najednou zastavil čas. Stáli tam. V jeden okamžik jsem se chvěl strachem. V ten druhý mě naplnila vůle žít. Jakási zuřivost. Vysoukal jsem se na nohy. Vytrhl si bodec z rány. Ruku zaplavila horká krev. Má krev. Vyhnul jsem se ráně tyčí. Vrhl se vpřed! Bodl jsem kus kovu do jeho hrudi. Tlačil ho na druhý konec místnosti. Bodal jsem ho. Jeho tělo ochablo. Další z nich mě udeřil po hlavě. Otupěle jsem se otočil na muže třímajícího kleště. Znovu jsem se vrhal do boje. Oba jsme si rozdali ran víc než dost. Mé paže mě skoro neposlouchaly. Bolest pulzovala v každém zhmožděném svalu a kosti. Udeřil jsem mu hlavou o zeď. Jednou, dvakrát třikrát. Jeho tělo se svezlo na zem. Zapotácel jsem se. Jen těžko jsem vnímal chřestění řetězu za mými zády. Otočil jsem se a ucítil palčivou bolest. Ta zrůda s řetězy. Cítil jsem jak mi chladné ostří proniká do masa. Z úst se mi vydral bolestný křik. Krev mi prosakovala halenou. Chytl jsem ho za paži. Udeřil jeho zápěstím o desku stolu. Sekáček zachrastil o zem. Tou zrůdou cloumal stejný vztek. Oba zbrocení krví a odhodlaní se bít do samého konce. Oba nemaje co ztratit. Věnoval mi několik štědrých ran. Přitiskl jsem ho ke zdi. Několikrát ho praštil do čelisti. Uchopil jsem jeden z řetězů a smýkl jím na zem. Dupl jsem mu na břicho. Na břicho a na hlavu. Znehybněl. Naposledy jsem kopl do bezvládného těla. Můj zrak se kalil. Svezl jsem se na zem. Bylo mi jasné, že umírám. Život ze mě prchal, spolu s každou kapkou krve. Sáhl jsem do kapsy. Hodinky. Naposledy se na ně zadíval. Opouštělo mně vědomí. Rozklepaně jsem je otevřel. Ten čas. Ručička. Chvěla se znovu a znovu. Stále na tom stejném místě.

†

Znovu jsem se nadechl. Otevřel oči. Ležel jsem na posteli. Pokoj kolem byl nevelký. Dvě postele, každá u své stěny. Psací stůl pod oknem. Jedna malá skříň a věšák. Staré a poškrábané dveře. Posadil jsem se. Necítil jsem bolest. V dřívějších ranách byl cítit jen zvláštní chlad. Prohrábl jsem pár věcí na stole. Nějaké noviny. Tužky a pero. Pár denárových mincí a fotografie. Zvedl jsem ji. Vyobrazovala dvě postavy. Muže a nějakou dívku. On byl oděn do tmavého kabátu a na tváři se mu zračil úsměv. Ona byla v šedých kalhotech a tílku. Za nimi se táhlo nábřeží s několika loďmi. Celá fotografie byla černobílá a rozmazaná. Pohlédl jsem na noviny. Jejich text splýval dohromady. Rozeznával jsem jen dvě t v nadpisu.

„Už jsi se rozhlédl?" Ozval se hlas. Znovu ten muž. Postava přízračného zjevu v dlouhém černém kabátě a klobouku s širokou krempou.

„Kde to jsme?"

„Nepamatuješ se?"

„Jako bych mohl. Neznám nic jiného než tu kobku, ve který mě věznili."
„Pravda, ale to se časem zlepší. Vzpomeneš si."

„Možná ... někdy"

„Víš, ty máš jeden skvělý dar."

„Dar?" Ušklíbl jsem se.

„Máš vůli žít."

„Pche, vůli žít má přeci každý."

„Ano to ... ano. Do jisté míry."

„Co tím chceš naznačit?"

„Co tvoje hodinky? Hmm?"

„Co to má co společného s hodinkami." Sáhl jsem do kapsy.

„Stejně nefungují."

„To nevadí, podívej se na ně a pověz mi kolik je hodin."

Rozevřel jsem je a užasl.

„Je půl sedmé."

Zíral jsem na kolující ručičku.

„Jak .. jak je to možné?!"

Muž se zasmál.

„Ptáš se mě, jak je možné, že je půl sedmé? Je to zkrátka denní doba."

„Ne, ptám se jak je možné, že fungují."

„Ale ... oni nikdy jít nepřestaly."

Zmateně jsem na něj pohlédl.

„Ale vždyť.."

„To by stačilo. Teď se musíš dostat ven."

Zarazil jsem se.

„Musíš se dostat z té kobky. Desátník Lionhartová už na tebe čeká. Tak se vzbuď!"

Než jsem stačil cokoli říct, prudce do mne strčil. Pomalu jsem dopadl na zem. V mžiku mě rozbolelo celé tělo. Cítil jsem se ochablý. Opět v tmavé kobce.