7:12

Kapitola 1. - Desátník Lionhartová

Ležel jsem na studené zemi. Srdce mi pumpovalo pomalu a slabě. Kolem mne leželi tři mrtvá těla. Pomalu jsem se nadzdvihl. Překulil se na bok a uchopil desku stolu. Pokusil jsem se přitáhnout. V ruce mi projela palčivá bolest a dopadl jsem zase na zem. Zaúpěl jsem bolestí a zkusil to znovu. Vytáhl jsem se na nohy. Zamotala se mi hlava. Rozřezal jsem svou halenu a ovázal si bok. Vzal si lucernu a odešel do chodby. Co chvíli jsem se zastavoval. Chodba se mi klížila před očima. Podlomila se mi kolena. Znovu jsem se škrábal na nohy a znovu padal. Bytosti za mřížemi na mě hleděli závistivým pohledem. Cela vedle cely. Některé byly prázdné. V jiných se ukrývala stvoření, ze kterých běhal mráz po zádech. Vstoupil jsem do místnosti. Položil lucernu na stůl a dopřál si odpočinek. Porozhlédl jsem se kolem. Bylo tu několik polic a skříní. Také další dveře. Dal jsem se do hledání. Našel jsem zašlou košili, uniformu i rovnou šavli. Opasek s pouzdry a pevné boty. Vše jsem bral bez rozmyslu. Prohmatal jsem kapsy uniformy. Kapesník, zapalovač a cigarety. Pousmál jsem se. Ozvalo se bušení na protější dveře. Rány až poskakovaly v pantech. Zapálil jsem si cigaretu. Dřevěná deska dopadla na zem. Dovnitř vběhla postava. Namířila na mě puškou. Vyfoukl jsem obláček kouře.

„Zdravím slečno Lionhartová. Myslel jsem, že vy budete čekat na mě a ne já na vás." Ušklíbl jsem se. Žena v uniformě vytřeštila oči a spustila zbraň.

„Vy ... vy žijete?!"

„Řekněte slečno. Pochybovala snad jste o tom?"

„Ed.. tedy. Ano pane." Napřímila se.

„Pane? Říkejte mi jménem. Jsem přeci Edward Sterling, nebo ne?"

„Jistě pane."

„Moc vám to nejde. Ale co čekat, jste teprve desátník ne?" Vypustil jsem další obláček kouře. To už jí koutky úst zacukaly.

„Vůbec jsi se nezměnil Edwarde." Pozdvihl jsem obočí.

„No vidíte, jak vám to najednou jde." Bolestně jsem se ušklíbl, když jsem se pokusil o smích.

„Jste zraněný, musíte se odsud dostat. Jak jste se sem dostal? Nebyl jste tu držený?"

„Byl."

„A co ti šílenci."

„Mrtví"

„Vy ... vy? Jak?"

„Říkejte tomu štěstí. Štěstí a trocha zkušenosti slečno Lionhartová."

„Nemluv hlouposti Edwarde!" Rozkřikla se.

„Hlouposti?"

„Vždyť tu musíte být už víc než rok!" Po tváři jí steklo několik slz.

Spadla mi čelist.

„Všichni vás hledali. Celé měsíce!" Otřela si krůpěje kolem očí.

Byl jsem bez dechu. Rok. Hledali mě.

„Kdo mě hledal?"

Zarazila se.

„No.. kdo asi? Přeci všichni z vaší skupiny. Ale ... Frederick zemřel."

„Kdo je Frederick?"

Ustoupila. Zakryla si ústa. Zavrtěla hlavou.

„Ty ... ty si nic nepamatuješ?!"

„Ne. Nepamatuju."

„Ale vždyť ... mě jsi oslovil jménem! To si pamatuješ jen na mě, nebo ..." Zadívala se na mě.