Eyes of Death

6.část - Odjezd

Držím Audrey za ruku a táhnu ji pryč. Aniž si to uvědomuji, tak mi po tvářích stékají slzy, narážím do lidí, kteří se za mnou překvapeně ohlíží, ale pak odvracejí hlavu zase pryč.

,,Vždycky jsem byla zloduch," pronesu nakonec, ,,možná se ti to nebude líbit, ale jsem jím pořád. Lidi jako já už nemají šanci na lepší život. Lidi jako já už se nevykoupí." Vzhlédnu a shledám se s jeho tvrdým pohledem.

,,Jsi akorát zbabělá," řekne nakonec a já najednou netuším co odpovědět.

,,Možná," připustím nakonec a chvíli na sebe ještě hledíme, ale já se nakonec otočím k odchodu. Ví to moc dobře, že už se nemůžu otočit. Letím přímo do záhuby, ale cesta ven neexistuje. Nikdy vlastně neexistovala.

,,Přesuneme se," pronesu směrem k mé malé svěřenkyni, která ale už od té doby co jsme opustili věž zarytě mlčí.

,,Myslíš, že to byl dobrý nápad?" zeptá se mě nakonec a já neodpovím. Nevím to. Nevím vlastně vůbec nic. Jestli někdo na tomto světě tvrdí, že ví všechno pošlete ho prosím do blázince. Nikdo všechno neví a ať už si to přeji sebevíc a nevím ani maličký kousek toho co bych chtěla.

Vracíme se do našeho pokoje a já nám rychle balím zavazadla. Většinu místa zaberou mé věci, jelikož Rey toho ještě moc nemá. Musím to v dohledné době napravit, něco pěkného jí musím koupit. Loupnu po ní pohledem.

Sedí na posteli a sleduje každý můj krok. Zdá se jako by mi viděla přímo do hlavy. Při tom pomyšlení se otřesu a dál raději balím věci. Poté co věci dobalím otevřu svůj notebook a pořád cítím upřený pohled na svých zádech. Zablokuju nám nejbližší let a přístroj zase zaklapnu.

,,Letím za dvanáct hodin. Vyrazíme raději hned. Letiště jsou chaotická místa, vždy se to tam na několik hodin protáhne," povzdechnu si a jdu si udělat kafe.

,,Víc chaotické jak tento svět?" pronese najednou a já se na ni jen přes rameno ohlédnu a dál pokračuji v přípravě kávy.

,,To zase ne. Tenhle ten svět je chaotický hodně, ale náš svět je chaotický ještě o moc více," vím, že bezpečně rozeznala ten normální svět a svět ve kterém momentálně žije se mnou, ,,to neustálé skrývání nám moc neprospívá." Poslední větu si pronesu spíše jen, tak pro sebe, ale i pes to poznám, že ji slyšela i ona.

,,Řekni mi o našem světě víc," upře na mě svůj pronikavý pohled, ,,prosím."

,,Jenom pár informací ano?" přikývne, ,,žije ve světě s mnoha nadpřirozenýma bytostmi, ale to už jsi jistě poznala. Já jsem démonka a ten kluk se kterým už jsme se párkrát setkali je nephilim. Dále tu máme vlkodlaky, upíry, kentaury, čaroděje – i když každý z nás je vlastně čaroděj, každý z nás vyšších druhů ovládáme magické síly, ale my si neříkáme kouzelníci, kdo si tak říká je vlastně člověk se schopnostmi navíc. Je jich na světě stovky, ale před námi se skrývají. Vedli mezi sebou mnoho válek, ale teď už jsou v klidu a pokuď nepotřebují pomoc – což moc často opravdu nepotřebují, tak se s nimi nestýkáme." Přemýšlím jestli jsem o kouzelnících neřekla příliš, ale spíše jsem toho řekla žalostně málo, ale přesto už o nich nepokračuji.

,,Dále se taky vyskytují víly, obři, kentauři, trpaslíci, skřítci a mnoho dalších. A k tomu musíme ještě přidat kouzelnická zvířata, " naberu dech a říkám si, že jsem se do toho příliš zamotala. Je toho tolik, že by jsem to nevypověděla ani za jeden večer, ale bohužel jí zatím víc nemůžu říct. To kdo se všechno vyskytuje na světě jí musí zatím stačit, ale všechno je tak ohromně složité.

Povzdechnu si a kouknu na ni: ,,To je pro dnešek vše. Víc ti bohužel zatím neřeknu." Vezmu do ruky její bundu a podám jí ji. ,,Musíme vyrazit," začne se poslušně oblékat a já se taky obleču a popadnu naše kufry.

Chvilku ještě nad něčím uvažuju, ale pak Rey pokynu ke dveřím a vyrazím pryč. Zastavím se na recepci a chvilku pohovořím s tamní zaměstnankyní o té hrozné částce, kterou po mně chce, ale nakonec se vzdám a poslušně vytáhnu kreditku. Vyrazím za malou a společně si venku odchytneme taxíka a vyrazíme na letiště.

Jako kdybych to nečekala na letišti samozřejmě všichni zmatkovali. Nechtěli nás pustit přes kontrolu, vydat mi zablokované letenky, protože jsem neuvedla, že budu mít zavazadla. Jak absurdní. Nakonec i po všech nepříjemnostech konečně sedíme v letadle a díváme se dolů jak pod námi ubíhají mraky. 7

Po velice krátké době jsme už v Říme. Let totiž trval jen dvě hodiny. Je nad ránem a od mého setkání s Petem uběhlo ani ne 16h. Tíží mě, že jsem ho musela zase odmítnout, ale jsme pevně rozhodnutá a svůj úkol musím splnit.

Rey se mi drží těsně u boku, když opouštíme letiště i se zavazadly. Nenápadně se rozhlédnu kolem a popadnu ji záruku a v tu ránu nás přemístím k jednomu z hotelů uprostřed města. Zavedu nás dovnitř a hledám recepci. Sice se trochu bojím, že nás teď nad ránem už neubytují, když se vedle nás nečekaně objeví pán s lehce prošedivělými vlasy.

,,Slečny," přejede nás obě pohledem, „už jsme na vás čekali. Pojďte zavedu vás do vašich pokojů." Mlčky kráčíme za ním a je mi jasné, že už nás minimálně dva dny čekal. Je mi jasné, že tohle zařídila Tamara se Simonem.

Provede nás labyrintem chodeb a poté na konci jedné z uliček zastaví a položí na holou zeď ruku a před námi se objeví dveře.

,,Zde je vaše karta. Vždy ji jen přiložte," vysvětlí nám a otevře dveře. Audrey zaleze dovnitř a já se na něj ještě chvíli dívám. ,,Abych nezapomněl," tohle vám někdo poslal, „vytáhne z vnitřní kapsy saka obálku a podá mi ji."

„Děkuji," usměji se na něj a on se konečně obrátí k odchodu. Jsem teda zvědavá jestli trefím ven, natož teda zpátky.

Konečně i já projdu dveřmi, sundám si z nohou boty a odkopnu je někam na stranu a kouknu se na obálku ve své ruce a hbitě ji roztrhnu.

Rychle text přelétnu pohledem a nesouhlasně se zamračím. Tohle nemůžu odmítnout i kdybych sebevíc chtěla.

S radostí Vás a Váš doprovod zveme na Půlnoční ples pořádaný v sobotních pozdních hodinách a poté v ranních nedělních hodinách.

Těším se na vaši účast,

Mark deMouer

,,Upíři," povzdechnu si, „to mi tak scházelo ještě."