Eyes of Death

3.část - Katakomby

Věnuji @KaLantov Za její neutichající burcování, abych tuhle část konečně dopsala. No a taky za to, že věří že píšu dobře (ikdyž nepíšu). Takže díky :D

Byl už večer a v ulicích bylo přeplněno. Každý se snad chtěl projít po setmělé Paříži nebo co? Ty pouliční lampy budily snad ve všech nějaký romantický podtext a tyčící věž nad nimi tomu dodávala tu správnou atmosféru.

Nenápadně se u jednoho krámku šlohnu mapu Katakomb a teď se na ni zkoumavě dívám, abych našla nejbližší vchod. Bingo! Zaraduji se, když zjistím, že nejbližší vchod je hned na rohu. Když k němu dorazím, tak se zběžně rozhlédnu a když zjistím, že mě nikdo nepozoruje, tak vlezu dovnitř. Je tu zatracená tma, ale ta mi zase tak moc nevadí. Já si jen gratuluji, že sem hlavně nelezou turisté.

Natáhnu ruku před sebe a zavřu oči. Po chvilce se nad mou rukou objeví plamen ohně. Párkrát obkroužím rukou a on se ještě zvětší. Budiž světlo! Vualá, tohle by do mě nikdo neřekl. Proti své vůli se usměji a vytáhnu mapu. Chvilku ji zkoumám až najdu to co hledám. Pomalu se vydám na cestu.

Kdybych neměla tu mapu, tak se tu ihned ztratím. Už mnoho lidí co byli nedbalí, tak tady zabloudili a už se nikdy nevrátili. Z mých úvah mě však vytrhne zvuk, který bych tady nečekala... pláč.

Rozhodně bych ho tady nečekala. Zvažuji, jestli se mám za ním vydat nebo ne. Nakonec, když zjistím, že se ozývá ze stejného směru, kterým jdu, tak se rozhodnu za ním vydat. Kráčím uličkami a čím dál, tím blíž jsem tomu pláči.

Až nakonec jsem úplně u jeho zdroje. S překvapením hledím na malou blonďatou holčičku, která se krčí ve slepé uličce. Může jí být tak kolem osm nebo devíti. Měla bych ji tady nechat,nebo dokonce zabít, ale u mě najednou zareaguje mateřský instinkt a já bych to nedokázala, tak k ní pomalu dojdu a pokleknu před ni.

,,Ahojky holčičko. Copak ty tu děláš?" Vykulí na mě vystrašená modrá očíčka a já najednou změknu. (promiň, že rejpám, ale slovo “zněžním” fakt neznám :D) Prstem jí utřu pár slz a pak jí pohladím po vláscích. Prohlédnu si ji od hlavy až k patě a musím uznat, že vypadá roztomile. Má na sobě modré šatičky a mně se zdá, že už by tady mohla pár dní být.

,,Oni mě odvedli od rodičů a pak mě odvlekli sem." Na to, že je tak malá, mluví skoro jako dospělá. ,,Oni po nich stříleli." Pohladím ji znovu po vláscích.

,,A kdo po nich střílel?" Zeptám se jí a pomyslím si, že její rodiče už jsou s největší pravděpodobností mrtví. ,,Chceš jít se mnou?"

,,Já... já nevím. Byli to nějací zlímuži." poví smutně a na další otázku jen smutně pokývá hlavičkou, ale něco v její řeči těla mi napovídá, že je ráda, že jsem sem přišla a nabízím jí pomoc. Když se však pokouší vstát, tak znovu upadne na zem a po tvářích se jí začnou koulet slzičky.

Zatvářím se soucitně.  Já jsem opravdu soucitná? Když jsem včera klukovi, kterého miluji, řekla že ho zabiji?

Usměji se a chytím ji za ručičku. Když ji však opět pustím, tak se zase zakymácí a kdybych ji nechytla, tak už by zase skončila na zemi. Já ji však zachytím a po chvilce rozmýšlení se skrčím a řeknu jí, aby mi vylezla na záda. Když se mě chytne okolo krku, tak vstanu a chytnu její nožky, které mi obmotala kolem břicha.

,,Já se tady musím jít ještě někam podívat, ale potom už půjdeme domů. Tedy ke mně. Potom tě můžu odvést tam, kam budeš chtít." Oznámím jí a ona se ke mně ještě víc přitiskne.

,,Ale já chci zůstat s tebou." Oznámí mi a mně to málem vyrazí dech. Zamrkám a zabočím do jedné z chodeb. To je ta chodba pod tím stromem. Za chvilku už tam budeme.

,,Já nevím, jestli by se ti můj život líbil. Já hodně cestuji." Povím jí. ,,A jak pak se vlastně jmenuješ? Abych ti měla jak říkat." Zeptám se jí a ona poprvé za naše setkání vykouzlí nepatrný úsměv.

,,Půjdu s tebou, kamkoliv půjdeš. Já už rodinu nemám. Já jsem Audrey. A jak se jmenuješ ty?" Svým chováním mi znovu začala připomínat spíše dospělého člověka, než malou holčičku.

Rozhlédla jsem se. Byl to docela pochmurný pohled. Kolem mě se tyčily lebky a to sem dodávalo ještě tajemnější atmosféru, ve které jsem se přímo vyžívala.  Vzhlédnu a něco mi říká, že jsem přímo pod tím stromem.

,,Já jsem Tamara. Jestli tedy chceš být se mnou, tak souhlasím." Nevím tedy, jak to spolu přežijeme, ale budiž. Těch pár měsíců i já překonám. Teď ale musím najít tu věcičku.  Rozhlížím se a - BINGO.

Konečně se něco zatřpytí a já k tomu rychle přispěchám s Audrey na zádech. Přidřepnu si k tomu a zkoumám to. Je to řetízek, ale není na něm přívěsek. Takže už vím proč těch vražd bylo tak málo a jen v určitou dobu.

Opatrně ten řetízek vezmu do rukou a schovám si ho do kapsy. Pak se na Audrey usměji. ,,A můžeme jít." I ona lehce přikývne a já se zadívám do mapy. Když najdu nejbližší východ, rychle k němu jdu.

louvám se že je to tak pozdě a taky se omlouvám za chyby. Postupně je opravím Taky bych se chtěla zeptat jestli to někdo čte a jestli tuhle story má smysl psát dál. *Sezblaznim*