Eyes of Death

2.část - Vzpomínky

Nebavilo mě to. K smrti mě to nebavilo. Měla jsem chut se zastřelit, ale k čemu by mi to bylo, když bych stejně nezhebla? Prodírala jsem se bezmocně davy lidí a myslea na něj. Myslela.. no to není to pravý slovo. Spíš jsem na něj v duchu řvala. Proklínala jsem se za to že jsem tam vůbec šla. Mělo mě napadnout že to tak snadný nebude.

Konečně jsem sestoupila do metra. Bylo tam tolik řevu. Zahlédla jsem několik prostitutek, transvetitů a dalších blbečků. No jo no. Tohle byla nejbližší stanice od Bolougneského lesíku. Cestou jsem se přidržovala tyčky a pomali mi začínali téct slzy po tvářích. Poté co se mě nějaká baba zeptala jestli mi něco je, tak jsem si je utřela a jen zavrtěla hlavou ze strany na stranu.

Ještě pár zastávek to musím vydržet musím. Už na něj nesmím myslet. Nesmím! Navzdory mému odporu se mi hlavou začali promítat naše společné vzpomínky.

Školka. To úžasné místo na seznamování. Tam i začal příběh nás dvou. Tančení okolo písečku a dovádění. Vychovatelky nad námi jen kroutily hlavami. Odříkávání společné básničky po přijetí do školy a naše držení za ruce. První třída. Seděli jsme tehdy spolu v lavici. Mohla jsem se nabažit pohledu na něj. Tak moc bych si přála aby nepřišla druhá třída. Tak moc bych o to prosila. Tak moc. Nejhorší léta mého života začínala. I kyž jsem byla krásná a lidem jsem se líbila, až do páté třídy jsem prožívala šikanu. Nejvíc mě však mrzelo, že můj idol byl mezi nima a já se mu nedokázala postavit. Tak moc jsem ho měla ráda.

V tom mě z mých vzpomínek vytrhlo zabrždění vlaku a hlášení mé zastávky. Vyhnala jsem se ve a co nejrychleji jsem utíkala ke svému hotelu. Rychle jse ukázala kartu a vběhla do svého apartmánu. Svalila jsem se na postel a bohužel se znovu vrtáila ke vzpomínkám.

Pátá třída. onečně jsem se postavila na nohy a přestala jsem běhat za učitelkami. Jejich blbé poznámky jsem začala brát s úsměvem a humorem. Změnila jsem se. Tedy jsem si něco slíbila a zrovna tehdy se ze mě stal nenapravitelný optimista. S kamarádkou jsme na ostatní začali kašlat a oni začali kašlat na nás. Konečně jsem se i s ostatními začala zapojoat do mé oblíbené aktivity. Tance! Pilně jsem cvičila. Moje záliba mě snad přivedla k tomu nejúžasnějšímu zážitku v mém životě. Tančili jsme se skupinou na plese. On tam byl. Díval se na nás a tak němě se usmíval. Znovu jsem s věm tehdy vyděla tu krásu a mé city znovu vyplavali na povrch. Tančily jsme. Tehdy jsme spolu tančily a já myslela že už nikdy nebudu štastnější taky jsem nebyla.

V ruce jsem mačkala přívěsek. Přívěsek ze sedmé třídy. Moc pro mě znamenal. Když se otevřel, tak na jedné straně byli hodinky a na druhé fotka. Naše společná. Z toho plesu. Udělali jsme si společnou selfii, kde jsme se smáli.

Byli jsme skoro v polovině školního roku, když do naší třídy vtrhli ti bastardi. No abych byla přesná démoni, stejní jako já. Všichni ztuhli. Jak jsem později zjistila nic si nepamatovali. Ale poté co se vzpamatovali se děsně divili, kde jsem. Ale všichni nebyli stuhlí. On ne. Dodnes jsem si lámala hlavu nad tím jak je  to  možné. Když mě táhli pryč, tak mi strčil do ruky, te přívěšek a potichu ke mě zašeptal: ,,Vždy ti připomene, kdo vlastně jsi." Dodnes jsem si lámala hlavu co tím myslel. Dnes to už možná vím.

Se slzami v očích jsem koukala na ten přívěsek a přetáhla si ho přes hlavu. Nic mi nepřipomínal jen tu bezednou prázdnotu v mých očích. Jak jsem mohla být tak hloupá? Osud se se mnou teda nemazli.

,,Kurva už!" Vykřiknu rozčíleně. ,,Místo abych hledala, tak tady rozmýšlím nad svojí strašnou minulostí! Tamaro ty si tak blbá!" Rozezleně křičím. ,,Něco ta být musí. Já to cítím. Já to vím." Dodám už naštěstí šeptem a nic mě nenapadá. Bolougneský lesík. On to tam prohledal, ale asi to neprohledal pořáádně. 

No, tak v tom si moc nevěřím. Tam kde hledal nic nebylo. Tam kde hledal. Nehledal všude. Nehledal pod zemí!

Pařížské katakomby! Že mě to nenapadlo hned. Rozčíleně si sednu k počítači a začnu hledat. Projízdím stránky, mapy a konečně to najdu. Pod tím místem, kde se odehráli ty vraždy. Vede dávno zapomenutý tunel Katakomb.

Hned je jasný co musím udělat. Popadnu budnu a vyřítím se ven ze dveří.