Strach

1. část - Zděšení

„Tak ahoj, uvidíme se zítra," loučm se s Amélií. 
Amélie se usměje a tiše odpoví:
 „Jasně, měj se."
Má dlouholetá přítelkyně a také spolužačka Amélie doučuje mojí malou maličkost v matematice a předmětů jí podobných, jako je fyziky a odborné předměty typické pro stavební školu. Musím uznat, že s  výběrem školy jsem si docela naběhla. Ale není to tak zlé, aby mi nepomohlo občasné opakování látek se spolužačkou, které jde studium podstatně lépe.

Zavírám za sebou vchodové dveře Améliina domu a vyrážím na cestu domů. Od jejího domu je to k nám necelé 3 kilometry. Ale dnes už je tma, to se nám to pěkně protáhlo, ach jo. Nesnáším tmu, nahání mi hrůzu, mám z ní strach a pokaždé když jdu ven za tmy, mám v zádech takový neodbytný pocit, jako kdyby mě někdo sledoval.

Je chladno, což se dá ke konci října snadno očekávat, takže nasadím kapuci a přitáhnu si límec bundy blíž ke krku. Vážně jsem měla vyjít dřív, vůbec se mi nelíbí dnešní ponuré počasí, všechno se mi zdá nepřátelské, tmavé a na každém rohu vidím temný stín za kterým se určitě skrývá nějaká příšera. Nebo za to může moje bujná fantazie a paranoia způsobená fóbií ze tmy. 

Zatřepu hlavou s domněním, že se mi podaří ty bludy a ošklivé představy dostat pryč. Zapůsobí to, z rozjímání o růžových ponících a dracích, co žijí možná někde v jiném vesmíru mě vytrhnou až hlasité kroky, co se ozvou těsně za mnou. Zarazím se, na chvíli mi ztuhnou snad všechny svaly v těle, ale nezastavím, musím jít dál. Nevím jak, ale jsem si naprosto jistá, že mě někdo, nebo něco sleduje, jak dlouho to za mnou jde? Proč jsi byla tak hloupá a nevšimla si toho dřív? Je to chvíle? Nebo už od toho starého hřibitova Jasmine Cemetery, který leží na konci ulice, kde bydlí Amélie? Já nevím. Začínám pomalu panikařit. Přidám do kroku, ale ta osoba, nebo co to vlastně  je zrychlí taktéž. Zariskuji a zastavím, kroky za mnou také ustanou. Seberu veškerou odvahu, co ve mě zbyla a otočím se...

...nic: „Jasně, a co jsi čekala ty náno pitomá? Nic tam není a ani nikdy nebylo, jsi vážně blázen, dojdi si s tím někam," ozve se rýpavý hlásek v mé hlavě. Ale já vím, že tam něco je. „Haló?!" zakřičím do prázdna. Odpovědí je mi ticho. Příjde mi až nepřirozené, bydlím ve velkém městě, mělo by se tu neustále něco dít. V tu chvíli si uvědomím, že jsem vběhla do ulice kterou normálně nechodím. Stojím v prázdné uličce, není tu žádný obchod, bar, ani žádná jiná budova podobného využití. Rozhlédnu se kolem sebe, asi 50 metrů ode mě stojí jednoduchý kamenný podstavec se svíčkami, květinami ve váze a zarámovaným výstřižkem z novin, je u něj i fotka. Jdu blíž, nakloním se, abych lépe viděla, na obrázku je mladá dívka s černými dlouhými vlasy, jiskřivýma očima a líbezným úsměvem, mé oči upoutá článek vedle obrázku: 18. listopadu 2015 se ztratila v ulici Suffokova u starého hřibitova Jasmine Cemetery mladá osmnáctiletá dívka Johana Bowler. Je to již několik měsíců, co její matka Amanda Bowler nahlásila na místní policejní stanici její zmizení.
Jako by se mi po dočtení útržku zastavilo srdce, rychle se znovu podívám na datum na článku „18. listopadu" zašeptám. 

Zahrabu v kabelce a vytáhnu mobil, zajímá mě datum. Ano, mám pravdu dnes je to přesně rok od jejího zmizení. Mrazí mě v zádech, mám nepříjemný pocit. Jako ve zpomaleném filmu obrátím svoje zkoprnělé tělo a klusem vyrazím pryč. Chci být, co nejrychleji  z dosahu toho divného místa. Dám se do běhu, zastavím, až o několik ulic dál. Udýchaně opřu ruce o stehna a snažím se popadnout dech.

Uf, tohle mi vážně dalo zabrat. Špatná náhoda, špatné místo, špatný čas, všechno špatně, chci to zoufale zakřičet do tmy, ale mlčím. Na krku ucítím teplý dech, nechutně páchnoucí po zkažených vejcích, ani se nehnu. Musím tu takhle bez hnutí stát aspoň několik minut, osoba za mnou se také nehýbe, jen mi vytrvale dýchá na krk. Nevím, co mě to popadlo, ale z ničeho nic, smířená s osudem odhodlaně vykročím z dosahu osoby za mými zády. V tu chvíli se člověk za mnou pohne, jeho ruce vystřelí vzhůru, jedna mi zacpe pusu a druhá se pevně ovine kolem mého krku.
Snažím se vykřiknou, ale v ruce, která mi zakrývá ústa má pravděpodobně hadřík s chloroformem. Během několika vteřin upadám do bezvědomí.

-----

Mým prvotním plánem na Wattpadu bylo věnovat se hororovým povídkám, pokud možno s reálným základem, ale uvidím, co se z toho postupem času vyvine. Bohužel nemám odvahu dát mé práce přečíst někomu z  okolí ,  takže nevím, jak dobře, nebo naopak špatně mi psaní jde. Budu ráda za jakékoli ohodnocení. Samozřejmě mě "potěší" i negativní reakce, ale ... :D
Clarissa322