Hunger games: Láska zabíjí

1. kapitola

1. kapitola
Probouzím se časně ráno a v rychlosti se oblékám a běžím do kuchyně připravit pro otce a mého mladšího bratra snídani. Tuto roli vždy zastupovala moje máma, která ale před 12 lety zemřela při porodu mého mladšího brášky Jamese. Otec se po smrti mé matky o mě i mého bratra staral, ovšem jen do doby, kdy uznal, že jsem dosáhla věku, kdy mohu přebrat matčinu roli.

Už slyším, jak oba scházejí po schodech. U nás je to velmi nezvyklé vstávat takhle brzy, ale dnes je podle Kapitolu velice významný den a to Den sklizně. Upřímně tenhle den nesnáším, což asi všechny děti z ostatních krajů. Je mi už patnáct let, a tak se Sklizně účastním už po třetí, ale nikdy jsem nebyla takhke nervózní. Důvod je naprosto prostý - tento rok se účastní i můj bratr. Nikdo, ale netuší jak mi na něm záleží, ani on sám. Všichni, kteří mě znají, předpokládájí, že jím opovrhuji, ale to není pravda. Je to jen moje ochranná maska, aby nikdo nepoznal, jak mi na něm záleží, ani nevím proč tohle dělám. Asi protože všichni naši známí ho mají radši než mě, to bude asi ten důvod.

Už jsou oba v kuchyni a otec se mně ptá, co dobrého jsem jim připravila. Odpovím, že ovesnou kaši a otec je spokojený. Vždycky byl, když se jednalo o ovesnou kaši. Bráška ani tak spokojeně nevypadá, ale co, náš otec nevydělává moc peněz, jelikož pracuje jako rybář. U snídaně všichni mlčíme, to je u nás velmi nevídané, normálně se u jídla překřikujeme, kdo se dostane ke slovu první a sdělí, co má na jazyku.

Po snídani ještě chvíli sedíme u stolu a otec nám přeje štěstí a modlí se, abychom nebyli vybráni. U mně je šance dost velká, že mně vyberou, ale u mého bratra ne, ten má v osudí jen jeden lísteček se svým jménem. Po snídani otec umyje nádobí a my s bratrem se vydáme nahoru do svých pokojů, kde se slavnostně oblečeme. Já mám na sobě šaty, barvy moře, které už vypadajì velmi použitě, jak by ne, když už je nosila moje matka, ale to je také důvod, proč jsem se jich nezbavila. Poté jdu dolů, kde na nás již čeká otec. Oči se mu rozzáří, když mě uvidí. Je to zřejmě proto, že mu, tak silně připomínám matku. Zdělila jsem po ní kaštanově dlouhé vlasy a k nim zelené oči, kamarádky vždy říkaly, že jim připomínají barvu trávy, která se u nás vyskytavala, jen velmi zřídka. U nás v kraji převládají spíše jezírka a rozsáhlá moře. ,, Velmi ti to sluší Clary, " řekne otec svým silným hlasem, ale to už jde dolů můj bráška James. Vypadá ještě menší než doopravdy je, to bude tím velkým oblekem.

Po cestě na náměstí, kde se Sklizeň pořádá, potkáváme spousty dětí. Ale nejhorší ze všeho je to ticho, které všude číhá. Když dorazíme na náměstí, otec nám už podruhé přeje štěstí a jde se postavit k dalším rodičům, kteří již nechali svoje děti napospas osudu. Poté se odděluji od svého brášky, kterému jenom poplácám po rameni. On se ovšem nečekané obrátí a vrhne se mi kolek krku a zašeptá mi: ,,Hodně štěstí Clary, mám tě ráď." Tohle jsem ovšem nečekala, můj bráška, kterým jsem vždy předevšemi opvrhovala vyslovil tohle?! Chvíli zaváhám, ale než se naděju, už mu objetí oplácím a odpovídám: ,,Však já tebe taky."

Poté se mně pouští o odchází do zástupu dětí jeho věku. Ja mířím na opačnou stranu a tady se přivítávám se svými kamarádkami. To už přichází i Tris, žena, která je z Kapitolu a na sobě má, jako každý rok další trapný kostýmek. Její prací je vylosovat dva Splátce z našeho kraje a provázet je celou dobu, dokud se neocitnou v aréně. Vystoupí na pódium a vypráví příběh o tam, proč je potřeba každý rok pořádat Hunger games a poté nám představí našeho trenéra - Thomase. Není človéka v našem kraji, kdo by o něm neslyšel. On byl jediný, kdo kdy vyhrál Hladové hry v našem kraji, ale  to byla ovšem pouhá náhoda, jelikož se celou dobu schovával na stromě, a protože dostal nejméně bodů při hodnocení, tak se žádný splátce o něj nezajímal. Ovšem do doby, kdy zbyl poslední splátce a vydal se Thomase hledat. Když ho našel, začal Thomas utíkat, ale najednou před sebou uviděl silové pole a tak, tak se mu vyhnul, ale jeho protivník si ho nevšiml a v plné rychlosti do něj vrazil. Tak vlastně Thomas vyhrál.

Ale to už se Tris blíží k osudí s holčičími jmény a vybírá papírek. Jeden uchopí a začne ho pomalu otvírat. V tu chvíli by jste slyšeli i ohýbat se větev v lehkém vánku, jaké bylo na náměstí hrobove ticho. Pak se ozve její hlas, jak svým zpěvavým hláskem vykřikne: ,, Clarissa Parleyová."

Její slova mi nedávají smysl. Před očima mi proběhne celý můj krátký život. Jako ve snu procházím uličkou, kterou mi vytvořily kamarádky, ale i ostatní děvčata a všechny mi přejí hodně štěstí. Teď musím ještě projít uličkou kolem chlapců a budu na pódiu. Ale v tom uvidím mého brášku, jak se mu třpytí na jeho bledé tváři slzy. Povzbudivě se na něj usměju a pokračuji, teď už sebevědomě, na pódium. Potřesu si rukou s Tris a postavím se zády k dívčímu osudí. To už ale Tris strká ruku do chlapeckého osudí a náměstím se šíří její hlas a říká: ,,James Parley."

Citím, jak mi podklesávají kolena a pak už jenom tmu...