Hunger games: Láska zabíjí

3. kapitola

3. kapitola

Ráno se probouzím nezvykle brzy. To bude tím, že tak moc nesnáším spaní v jedoucích vlacích. Tuto novou nelibost vlastně pociťuji poprvé, taky jako první jízdu vlakem. Když už jsem tak brzy vzhůru, rozhodnu se vyrazit do koupelny, ale v tom mě zarazí pohled na obálku u nočního stolku. V rychlosti obálku roztrhnu a vypadne z ní náramek na kterém bylo pověšeno malé, stříbrné srdíčko. Už v duchu si slibuji, že ho dokonce svého života nesundám. Rozevřu dopis a začnu číst:

,,Milá Clary,
měla bych napsat jak moc mi je tě líto, ale to neudělám. Znám tě moc dobře a vím, že by tě to jenom rozesmutnilo. A také proto, že věřím v tvou výhru, tak nevím proč bych tě litovala. Ale pro jistotu, ti budu držet všechny palce co jenom mám. Jinak k tomuto dopisu jsem ti připojila náramek, doufám, že ho také budeš mít Aréně. Také jsem ti chtím chtěla vyjádřit, že budeš navždy v mém srdci.
Tessa"

Překvapilo mě, že mi stékají po tvářích slzy. Ani jsem netušila, kdy jsem začala brečet. Vždyť já přece nikdy nebrečím! Zapnu si náramek okolo zápěstí a zamířím do koupelny. Po krátké sprše se vydám na snídani, kde už sedí Tris a já se ji ptám za jak dlouho budeme na místě. ,,Za dvě hodiny," odpoví. Jen co to dořekne, objeví se ve dveřích James s rozcuchanými vlasy a protírá si oči a ještě rozespalým hlasem pronese: ,,Dobré ráno." Tris a já mu popřejeme také. Po snídani si jdu sednout k oknu a dívám se, jak rychke ubíhá krajina. Je polovina srpna, za pár dní budu mít narozeniny a v duchu přemítám jestli se jich dožiju. Naproti mně se posadí James. Najednou se mě zeptá: ,,Clary, jaké si myslíš, že to bude v Kapitolu?" Ani se nerozmýšlím a odpovím: ,,Představ si tak miliokrát Tris v jednom velkém městě." James se roztomile zachichotá. Pak až do příjdezdu jsme oba zticha.

Když zastavujeme a já se dívám oknem na davy lidí, tak si pomyslím, že jsem nebyla ani tak daleko od pravdy. Vystupujeme z vlaku a musíme se prodírat davem k autu, které nás zaveze do Výcvikové budovy, která bude na týden našim domovem. Cestou k autu, skrz davem, cítím na sobě desítky rukou. Všichni si prostě musejí sáhnout na Splátce.

Po příjezdu do Výcvikového centra dostáváme oběd a poté se o nás až do odpoledne začnou starat různí specialisté na všechno možné. Večer se totiž máme představit světu tím, že se projedeme kolem tribun na vozích, které táhnou vycvičení koně. Kapitolané v tom vidí zábavu, ale my, Splátci, v tom vidíme příležitost získat Sponzory. Můj návrhář Percy mě strojí do krátkých modrých šatů, které se na světle třpytí jako odlesky na vodě, která je symbolem našeho kraje. Poté mě Percy doprovází až k vozům, kde procházím kolem toho kluka z Dvanáctého kraje - Simona. Nenápadně se na mě podívá a mám i pocit, že se nenápadně usmál, ale vzápětí se otočí a pokračuje v konverzaci se svým trenérem. Skloním hlavu k zemi a usměju se. Ale vzápětí se okřiknu, vždyť nejsem žádná láskou poblouzněná školačka! Mám přeci vymýšlet plán jak ho zabiju! Ale nejde to...

U vozu už stojí bráška a na sobě má kraťasy a tílko, které se třpytí jako moje šaty. Do čeho jiného by jste také chtěli obléct dvanáctiletého kluka?! ,,Sluší ti to," řekne mi a já mu poděkuji v podobě úsměvu. Ale pak mě uchvátí ti koně. Je zvykem, že koně jsou v barvě černé, ale my jako jediní máme koně bílého a navíc s uzdečky, podkovy a sedly, které se třpytí jako naše oblečení. Ohromeně povytáhnu obočí na trenéra, ten jen pokrčí rameny a zašeptá: ,,To víš, dobré vztahy."

O chvíli později už vstáváme s Jamesem na vůz, když už koně začínají vyrážet směrem k tribunám. Blížíme se k nim a pak to zažiju, ten vítězný pocit. Poprvé a naposled ho chci zažít . Lidi vstávají, tleskají nám a skandují naše dvě jména. Pomyslím na otce, jestli by se mu to líbilo, nejspíš ne, ale je mi to jedno, teď mám poprvé od Sklizně radost. Usmívám se, jsem spokojená a doufám, že to přinese aspoň pár Sponzorů. A někde v koutku duše doufám, že si mě všiml i Simon.